Derealizace – život za sklem

Jaký je život kdesi na hranici mezi životem a smrtí? Prožívat minimum emocí a mít stálý pocit vytrženosti ze světa? Jaké to je být derealizovaný?

Pokud někdy byl člověk opravdu silně vyčerpaný a nemohl si odpočinout ať už kvůli neúměrnému pracovnímu vytížení nebo z důvodu psychických problémů či traumatických zážitků, tak možná zažil v jistou chvíli takový zvláštní pocit odcizení od světa, jakoby vše kolem byla jen neživá kulisa, divadelní představení.

Lidé člověku připomínají jen loutky a on sám je jen pozoruje z povzdálí, aniž by na něj jakkoli působili. Jestli tento pocit zní povědomě, zřejmě člověk zažil stav derealizace.

Depersonalizační a derealizační syndrom

Ten je charakterizován pocity neskutečna, vzdálenosti od světa či automatizace okolního dění. Tento stav bývá většinou doprovázen i depersonalizací, kdy má postižený pocit, že jeho myšlenky a pohyby nejsou ve skutečnosti jeho vlastní, jakoby vlastně ani nežil, ale díval se na sebe jako na loutku.

Pokud tyto stavy zažívá člověk dlouhodobě nebo se často vrací, pak se hovoří o depersonalizačním a derealizačním syndromu.

Osoby trpící derealizací či depersonalizací mívají oploštěnou emotivitu (neprožívají hluboké emoce), bývají apatičtí a abuličtí (těžko sami sebe motivují k činnosti).

Pacienti jsou si vědomi svého změněného stavu, nemají halucinace ani bludy, a svůj stav vnímají jako nepříjemný až děsivý. Někteří popisují změnu jako by byli za sklem nebo ve filmu. V závažnějších případech pak uvádějí stavy podobné smrti, kdy se jejich duše oddělila od těla a nemůže zpátky.

Vznik, prognóza a léčba derealizace

Derealizace se obvykle řadí pod neurotické poruchy nebo disociativní poruchy. Samotná derealizace je fenomén poměrně vzácný. Daleko častěji tyto stavy nasedají jako druhotné na jiné psychické poruchy, typicky panickou poruchu, obsedantně-kompulzivní poruchu, depresi, poruchy osobnosti i epilepsii.

Začátek derealizace může být zcela náhlý, například při panické atace nebo při užití drog (hlavně halucinogenů či marihuany) nebo se může rozvíjet po dlouhá léta, kdy už ale vzhledem k délce trvání lze mluvit o depersonalizačním a derealizačním syndromu jako samostatném onemocnění.

Léčba je vzhledem k vzácnému výskytu dlouhodobých depersonalizačních a derealizačních stavů poměrně obtížná. Z psychofarmak se používají antidepresiva ze skupiny SSRI a benzodiazepiny. Z psychoterapeutických směrů se pak uplatňuje především dynamická psychoterapie či kognitivně behaviorální terapie.

Předpokládá se, že derealizace a depersonalizace jsou velmi účinné obranné mechanismy, které udržují psychickou stabilitu před náporem silného ohrožení. V tomto je tedy tento stav velmi podobný například akutní stresové reakci nebo posttraumatické stresové poruše.

Zážitek depersonalizace je velice silný a pro jedince znepokojivý. Silná úzkost, která jej často doprovází, pak způsobuje, že se postižený bojí o svém zážitku mluvit.

Obává se negativní nálepky duševně chorého člověka. Depersonalizačním a derealizačním syndromem trpí podle nových odhadů 1% až 2% populace a jeho léčba je mnohdy komplikovaná špatnou diagnózou.

Prognóza je u tohoto onemocnění velmi nejistá. Pokud jde o přidruženou poruchu k jinému psychickému onemocnění, pak depersonalizace vymizí s léčbou primární nemoci.

Jestliže ale jde o samostatnou poruchu, potom je prognóza horší a neléčená nemoc se může táhnout měsíce až léta. Zároveň je ale nutno podotknout, že krátkodobé derealizace se mohou vyskytnout i u jinak zcela zdravých jedinců vlivem velké zátěže nebo užití drog a obvykle do několika hodin či dnů vymizí.