Syndrom týraného dítěte CAN

Týraní dítěte je pro většinu z nás jen obtížně představitelné. Už při čtení těchto slov nám naskakuje husí kůže a tak často raději zavíráme oči. Jakých podob ale vlastně může nabývat týrání dítěte? Co vše za ním stojí a jak lze pomoci týraným dětem?

CAN je zkratkou anglických slov – Child Abuse and Neglect (syndrom týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte). O syndromu CAN mluvíme v případě, že je dítěti ubližováno fyzicky, psychicky i emocionálně a zároveň je narušen jeho další vývoj. Druhým znakem je, že ubližování způsobují rodiče dítěte nebo blízké osoby, které by dítě naopak měly chránit a zahrnovat ho láskou.

Příčiny a rizikové faktory vzniku CAN

Příčiny syndromu CAN mají tři rizikové faktory, mezi které se řadí;

1. Rizikoví dospělí. V 5–10 % se jedná o jedince s psychopatologií osobnosti. Řadíme zde osoby s depresemi, agresivitou, alkoholismem, s nízkou frustrační tolerancí, mladé a nevyzrálé rodiče či rodiče s vysokými nároky. Dále to mohou být sexuální devianti, bezdomovci a lidé v hmotné nouzi a bez zaměstnání.
2. Rizikové děti. Jedná se o děti, které dospělého vyčerpávají křikem, pláčem či vztekem. Jsou odlišné mentálním či fyzickým postižením, smyslovými vadami. Často jde i o děti, které nesplňují očekávání rodičů.
3. V rodině jde o manželské konflikty, domácí násilí a rozvody. Problémy často nastávají u nových partnerů rodičů dítěte. Tito lidé nemají k dítěti biologický vztah, a proto se u nich nevytvořilo sexuální tabu. Také se zde řadí náhradní rodinná péče.

Syndrom CAN může být aktivní či pasivní, k aktivnímu týrání se řadí šikana, agrese, nadávání, stresování, ponižování a izolace. K pasivnímu zanedbávání patří citová deprivace a nedostatek podnětů.

Různé formy CAN

CAN může nabírat mnoha rozměrů a může se projevit v mnoha oblastech, které nemusí být každému pozorovateli ihned zřejmé. Nejčastější medializované kauzy se týkají tělesného týrání, které je pochopitelně provázeno i týráním psychickým, případně sexuálním.

Leckdy u dětí trpících syndromem CAN nenalezneme modřiny a podlitiny, můžeme si ale všimnout jejich nápadného chování, které by nás mělo varovat. Projevy CAN tak lze roztřídit do čtyř kategorií:

1. Tělesné týrání – jedná se o fyzické ubližování dítěti, případně nezabránění jeho ublížení. Patří sem i nedostatek jídla, vhodného bydlení, ošacení a zdravotní péče.
2. Pohlavní zneužívání – sexuální zneužití, hry se sexuálním podtextem, osahávání, incest. Za pohlavní zneužívání je považováno i nahrávání erotických videí s dítětem nebo zahrnutí dítěte do sexuálních aktivit dospělých včetně přihlížení těmto aktivitám.
3. Citové týrání a deprivace – chování dospělého, které má negativní vliv na citový vývoj dítěte. Zahrnuje verbální útoky, ponižování, zavrhování dítěte, vystavování domácímu násilí a konfliktům, sociální izolace a nedostatek pochvaly za snahy dítěte.
4. Zvláštní formy týrání a zanedbávání, kam patří systémové týrání, které je způsobeno systémy založenými pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin (dětské domovy, pěstounské péče, nemocnice apod.), organizované týrání a zneužívání (děti jsou ilegálně osvojované přes hranice státu, využívání dětí k sexuální účelům či k práci) a rituální týrání a zneužívání (zneužívání dětí v souvislosti se symboly s náboženskou či rituální tematikou – typicky sektářské skupiny).

V mnoha případech nepatří dítě jen do jedné skupiny. Tělesné týrání je prakticky vždy provázeno týráním citovým. Stejně je tomu u pohlavního zneužívání. Zvláštní formy týrání mohou navazovat na ostatní formy, když se například sexuálně zneužívané dítě dostane do nemocnice a je necitlivě vyšetřováno.

Následky syndromu CAN

Děti jsou nejvíce ohroženy psychickou deprivací a bývají často silně traumatizovány. Ve většině případů se u nich projeví posttraumatická stresová porucha, se kterou jsou nuceni vyhledat odborníka. Hrozí zde také transgenerační přenos, který znamená vědomé či nevědomé přenášení vzorců chování na další generace. Neřešením problému vzniká začarovaný kruh.

Terapie dětí se syndromem CAN

Terapie syndromu CAN vychází primárně z individuálních případů. Jako příklad jedné z mnoha terapií lze uvést arteterapii (jedná se o léčebný postup, jež využívá výtvarného projevu jako hlavního prostředku poznání lidské psychiky) a to konkrétně zaměřenou na týrané a zneužívané děti. Je potřeba si uvědomit, že informace, které lze jen obtížně sdělit verbálně, vyjdou ven přes řeč výtvarného projevu.

K typickým rysům dětí se syndromem CAN patří regrese v chování. Mohou být nesmělé, mrzuté nebo citově prázdné. Mají velmi nízké sebehodnocení, přirovnávají se k poškozenému zboží, nesou pocit destrukce, viny či špíny a často chovají nenávist k určitým částem svého těla.

Nelze zde vyjmenovat všechny prostředky pomoci těmto dětem, přesto se zde hodí pro zajímavost a větší informovanost uvést pár varovných příznaků v kresbách zneužívaných dětí:

• těla bez ramen, bez rukou (neumí odrazit násilí)
• hlava bez těla
• od pasu dolů bez těla (odmítání genitální oblasti)
• postavy v sexy oblečení
• regrese kresby
• postava s nohama od sebe (zranitelnost)
• oči s dlouhými řasami
• časté použití červené a zelené barvy
• déšť, slzy, kapky
• ohraničená postava

Děti kresbou ventilují své trauma, tím je znehodnotí a vytváří si nový svět. Je nesčetně možností pomoci těmto dětem. V první řadě neignorovat varovné signály a umět naslouchat.