Stále přítomná obava generalizovaně úzkostného člověka

Pokud daná osoba cítí neustálé obavy o bezpečnost sebe a svých blízkých, časté bušení srdce, pocity na omdlení nebo nemožnost se uvolnit, tak možná trpí generalizovanou úzkostnou poruchou.

Generalizovaná úzkostná porucha (GAD – z angl. generalized anxiety disorder) je jednou z nejčastějších chronických psychických poruch. Postihuje kolem 3% obyvatel a její následky bývají zpravidla horší než u deprese.

Základním rysem GAD jsou nadměrné obavy týkající se více než jedné oblasti života. Pacient tyto obavy nedokáže potlačit. Spolu s těmito obavami vstupují do hry i fyziologické symptomy s nimi spojené.

Strach z neznámého a budoucnosti může být pro osoby trpící generalizovanou úzkostnou poruchou ochromující. Pro osoby trpící generalizovanou úzkostnou poruchou (GAD) je strach součástí života.

Je to strach, který je všudypřítomný a často je těžké se mu vyhnout. Může se projevovat mnoha způsoby, včetně fyzických příznaků, jako je pocení, nevolnost a neklid.

Lidé trpící GAD mají často pocit, že nemají kontrolu nad svým životem, a neustále se obávají možných rizik. Mohou se nadměrně obávat o svou práci, vztahy, zdraví nebo o řadu dalších témat.

Tento strach může být hlavní překážkou jejich schopnosti normálně fungovat v každodenním životě.

Jedním z nejobtížnějších aspektů GAD je vnímání nebezpečí, které je často pociťováno, i když žádné skutečné nebezpečí nehrozí. Mnoho osob trpících GAD je neustále ve střehu a skenuje své okolí, zda se nevyskytuje potenciální hrozba. Vnímání tohoto typu se může rozvinout až do halucinací.

To může vést k přehnané reakci na situace, které jsou neškodné, nebo k pocitu strachu a obav v situacích, které by měly být příjemné. Strach z neznámého může být pro osoby s GAD obzvláště obtížný.

Nejistota života a nedostatek kontroly mohou být zdrcující, což vede k intenzivním pocitům úzkosti a paniky. Lidé trpící GAD se mohou kvůli strachu z neznámého vyhýbat novým zážitkům nebo mohou být příliš opatrní v situacích, které vnímají jako nebezpečné.

Naštěstí existují způsoby, jak strach spojený s GAD zvládnout a snížit. Kognitivně-behaviorální terapie je účinným způsobem, jak čelit strachu a úzkosti a jak si osvojit strategie zvládání strachu a jeho redukce.

Při snižování strachu mohou být užitečné také přístupy založené na všímavosti, které pomáhají přivést vědomí k přítomnému okamžiku a soustředit se na tady a teď. Se správnými nástroji a podporou tak mohou lidé trpící GAD žít plnohodnotnější a méně ustrašený život.

Chceme si pomoci, ale nevíme jak

Pacienti s GAD často navštěvují nesprávného lékaře – kardiologa či neurologa, protože mají tendenci své symptomy připisovat tělesnému onemocnění. I to musí lékař vyloučit, aby mohl diagnostikovat GAD.

Přítomnost tělesné nemoci ale nutně nemusí vylučovat souběžnou generalizovanou úzkost. Například lehké astma není důvodem k tomu, aby pacient byl nadměrně úzkostný.

Hlavní příznaky jsou potom různé. Většinou jde o pocity nervozity‚ třes‚ svalové napětí‚ pocení‚ světloplachost‚ palpitace‚ závratě a tlak v epigastriu. Často jsou přítomny strach a jiné obavy‚ že pacient sám nebo jeho příbuzní brzy onemocní nebo budou mít nehodu.

Generalizovanou úzkostnou poruchu je také potřeba odlišit od ostatních úzkostných poruch, což občas není jednoduché. Jak už název této poruchy napovídá, musí se úzkost týkat mnoha životních situací a to často i zcela banálních jako je úklid domácnosti.

GAD může být základem ostatních fóbií, panických atak nebo obsedantně-kompulzivních poruch, ale může je i doprovázet. Spolehlivým kritériem je zde obava z toho, co se bude dít v budoucnosti.

Stejné kritérium platí i pro deprese, ve kterých také mohou nastupovat úzkostné symptomy, které se ale týkají minulých událostí a nikoli budoucnosti.

Co když… se stane katastrofa?

Typickým projevem GAD je otázka „Co když…“ („Co když ztratím práci?“). Na tuto otázku pak nenasedá realistická odpověď, ale velmi katastrofický scénář.

Obavy pak jdou do dalších rovin a rozšiřují se na více a více oblastí života.

U obsedantně-kompulzivní poruchy se spíše setkáme se scénářem „když – tak“ („Když ještě jednou zkontroluji zámek, tak nás nevykradou“).

Panika se pak týká spíše aktuálního stavu, nikoli budoucnosti, a mívá daleko závažnější fyziologické projevy.

Chronická úzkost bývá také přítomna u psychosomatických poruch, hypochondrie či poruch příjmu potravy.

Je to typ úzkostné poruchy, která může způsobovat dlouhodobé potíže a ovlivňovat schopnost člověka vést normální život. Může narušovat práci, školu a vztahy a omezovat schopnost člověka užívat si aktivity.

Chronická úzkost je víc než jen pocit stresu nebo obav. Je to závažný stav, který může také vést k psychickým problémům, jako jsou deprese, smíšená úzkostně depresivní porucha a zneužívání návykových látek.

Příznaky chronické úzkosti se mohou lišit, ale mezi nejčastější patří nadměrné obavy, potíže se soustředěním, neklid a neschopnost se uvolnit. Mezi fyzické příznaky může patřit bušení srdce, dušnost, pocení a bolesti hlavy. Tyto příznaky mohou trvat týdny nebo měsíce.

Přibližně polovina všech pacientů s poruchami osobnosti trpí projevy GAD. Celkově je tedy velmi obtížné stanovit GAD jako samostatnou poruchu kvůli vysoké podobnosti s ostatními psychickými poruchami.

Příčiny a léčba

Příčiny chronické úzkosti nejsou zcela objasněny, ale předpokládá se, že je způsobena kombinací genetických, neurologických a environmentálních faktorů.

Mohou ji vyvolat stresující životní události, jako je ztráta zaměstnání, úmrtí blízké osoby, rozvod nebo finanční problémy. Mezi další faktory mohou patřit zdravotní potíže, některé léky a zneužívání návykových látek.

Příčiny GAD mohou být také dány vrozenou citlivostí nervové soustavy v kombinaci s nevhodnými výchovnými vlivy.

Pokud jsou naši rodiče úzkostní, pak od nich přebíráme nejen jejich geny, ale učíme se i úzkostnému stylu života. Podle teorie učení se jedná o celý komplex naučených přesvědčení o sobě a světě kolem nás.

Úzkostný člověk je přesvědčen, že není dost výkonný a není dostatečně dobrý pro svoje okolí. Má také silné tendence kontrolovat svět kolem sebe, ve kterém spatřuje ohrožení.

Ke vzniku GAD přispívají také psychologické faktory. Patří mezi ně negativní myšlení, nízké sebevědomí a nedostatek dovedností řešit problémy.

Patří mezi ně například negativní myšlení. Lidé s GAD mají tendenci mít přehnaný pocit obav a potíže s kontrolou svých myšlenek. Často mají potíže se zpracováním svých pocitů a mohou se zabývat nejhoršími scénáři a negativními důsledky.

Další příkladem je nízké sebevědomí. Lidé s nízkým sebevědomím mohou být náchylnější k rozvoji GAD. Nízké sebevědomí může vést ke strachu ze selhání a tento strach může u člověka vyvolat úzkost.

Lidé s GAD mohou mít potíže s řešením problémů, což může vést ke zvýšené úzkosti. Jedná se tedy o nedostatečné schopnosti řešit problémy.

Tito lidé mohou být zahlceni, když se snaží vymyslet řešení, nebo se mohou na problém soustředit natolik, že jsou paralyzováni a nejsou schopni podniknout žádné kroky.

Dále k němu mohou přispívat také faktory prostředí. Patří mezi ně stres, traumatické události a nedostatek sociální podpory.

Stresující události, jako je úmrtí v rodině nebo velká životní změna, mohou vyvolat GAD. Stres z těchto událostí může způsobit, že se člověk stane přetíženým, což vede ke zvýšené úzkosti.

Traumatické zážitky, jako je napadení, zneužití nebo přírodní katastrofy, mohou také přispět k rozvoji GAD. Tyto typy událostí mohou u člověka vyvolat pocit ohromení a nezvládnutí, což vede ke zvýšené míře úzkosti.

Nedostatek sociální podpory je potom další příčinou. Lidé s GAD mohou mít potíže s navazováním a udržováním vztahů. Mohou se cítit izolovaní a osamělí, což může vést ke zvýšené míře úzkosti.

Léčba GAD mívá vysokou účinnost. Terapií první volby je zde kognitivně behaviorální terapie spolu s antidepresivy a anxiolytiky. V terapii se pacient naučí lépe zvládat své myšlenkové pochody a neulpívat tolik na katastrofických scénářích, které zvyšují úzkost. Úzkost lze také léčit tzv. katatymně imaginativní psychoterapií, která pracuje s představami člověka.

Při léčbě antidepresivy je třeba počítat s dlouhým náběhem účinku (až 12 týdnů od započetí léčby). Anxiolytika se využívají především u těžších forem se silnějším fyziologickým doprovodem a zpravidla se vysazují po několika týdnech užívání z důvodu rizika vzniku závislosti.

Úzkostná nedůvěra pacientů a malá víra ve zlepšení jejich stavu jsou obecně největšími překážkami při léčbě.

Už ale samotný fakt, že se takoví lidé odhodlají se svým problémem jít za lékařem, je největší krok k tomu, aby se jej zbavili.