Sociální fobie – jaké je to bát se lidí?

Stažené hrdlo, bušení srdce, zpocené ruce, třes, přeskakující hlas… Sociální fobie dokáže člověka paralyzovat, znemožňuje mu seznamovat se s ostatními lidmi a narušuje jeho společenský život.

Fobie je iracionální úzkostí provázený chorobný strach z určité osoby, zvířete, předmětu, jevu nebo určitých situací. Strach může být natolik silný, že zasahuje do každodenního života jedince a ten ho není schopen vůlí potlačit, i když si uvědomuje, že je bezdůvodný. 

Sociální fobie je pak trvalý neopodstatněný strach z kontaktu s jinými lidmi. Patří mezi fobické úzkostné poruchy, při nichž je úzkost vyvolávána určitými dobře definovanými situacemi, které v daném okamžiku nejsou nebezpečné. 

Porucha může být generalizovaná, kdy se obavy týkají téměř všech sociálních kontaktů, nebo izolovaná, kdy je sociální úzkost vázána pouze na některé situace. 

U sociální fobie se postižený vyhýbá spíše specifickým sociálním situacím než mezilidským vztahům.

Co je sociální fobie? 

Sociální fobie, známá také jako sociální úzkostná porucha, je duševní porucha charakterizovaná strachem z posuzování, negativního hodnocení nebo odmítnutí v sociálních situacích. 

Lidé s touto poruchou interagují a pociťují extrémní úzkost v jakémkoli veřejném nebo sociálním prostředí. Strach spojený se sociální úzkostnou poruchou může souviset také s výkonnostními situacemi, jako je mluvení na veřejnosti nebo před skupinou lidí.

Lidé se sociální úzkostí často pociťují intenzivní strach a obavy před jakoukoliv společenskou situací nebo během ní, například před večírkem, pracovním pohovorem nebo prezentací ve třídě. Tento strach může být tak silný, že někomu ztěžuje normální interakci nebo společenské uznání, po kterém může toužit. 

Mezi běžné příznaky sociální úzkostné poruchy patří:

• dušnost
• zrychlený tep
• červenání
• pocení
• třes
• nevolnost
• zmatenost
• strach ze ztrapnění

Lidé trpící touto poruchou se také mohou vyhýbat situacím, které tyto příznaky vyvolávají, nebo se po skončení interakce mohou ocitnout v posedlosti nad jejími detaily.

Příčina sociální úzkostné poruchy není v současné době známa. Vědci se však domnívají, že k rozvoji této poruchy mohou přispívat faktory prostředí, genetické predispozice a chemie mozku. 

Léčba sociální úzkostné poruchy obvykle zahrnuje kombinaci kognitivně-behaviorální terapie, léků a dovedností pro zvládání problémů. 

Kognitivně-behaviorální terapie, neboli KBT, je typ terapie, který pomáhá lidem naučit se, jak změnit neužitečné myšlenky o sobě a o sociálních situacích. Tento druh terapie pomáhá lidem rozvíjet pozitivnější přesvědčení o sobě a svých schopnostech a také je učí technikám, jak odolat nutkání vyhnout se sociální situaci. 

Pomoci mohou také léky, které přinášejí úlevu od příznaků. Mezi příklady léků patří selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) a inhibitory monoaminooxidázy (MAOI). 

Příznaky

Osoby trpící sociální fobií mají často iracionální strach ze situací, které ve skutečnosti nemusí být ohrožující nebo trapné. Mohou se snadno dostat do rozpaků a cítit se poníženě již při vědomí, že je ostatní odsuzují. Mohou se vyhýbat rozhovoru s ostatními nebo účasti na aktivitách s jinými lidmi, zejména ve velkých skupinách. Mohou se obávat, že budou poníženi na veřejnosti nebo že je budou negativně hodnotit autority. 

Dva základní příznaky, které u sociální fobie musí být přítomny, jsou:

1. výrazný strach být středem pozornosti nebo strach ze způsobu vlastního chování, který bude trapný nebo ponižující
2. nápadné vyhýbání se situacím, kdy by osoba byla středem pozornosti nebo kdy by se mohla chovat způsobem, který by vedl k rozpakům nebo ponížení

Při sociální fobii jedinec zažívá výrazné a trvalé obavy z jedné nebo více společenských nebo náročných situací, při nichž je vystaven kontaktu s neznámými lidmi nebo zvědavosti ze strany jiných osob. 

Je to strach ze zkoumavých pohledů, který vede ke strachu ze styku s jinými lidmi. Člověk má obavy z toho, že na něm bude jeho úzkost viditelná, a tím bude ponížen nebo ztrapněn.

Hra na schovávanou

Nepříjemné pocity v kontaktu s lidmi vedou ke snaze se těmto obávaným situacím vyhnout. Typické je vyhýbání se situacím, při kterých může být jedinec pozorován. Jde o strach ze zkoumavých pohledů jiných osob v různých sociálních situacích, případně obavy ze situací, v nichž je třeba podat výkon, a výrazný a přetrvávající strach z pobývání v situacích, ve kterých se mohou objevit rozpaky nebo ponížení.

Vyhýbání se sociálním situacím může vest v extrémních případech k téměř úplné sociální izolaci. Strach je ochromující a způsobuje výraznou emoční nepohodu a jedinec si je vědom toho, že obavy jsou neúměrné nebo nesmyslné.

Někdy bývá strach z odmítnutí soustředěn na specifické tělesné příznaky a od počátku poruchy se v obávané situaci projevuje nejméně jeden z následujících příznaků: zrudnutí nebo třesy, strach ze zvracení, nucení k pomočení nebo pokálení.

Řada lidí se sociální fobií si může stěžovat na červenání, na třes rukou, na potíže při pohledu z očí do očí, na pocity na zvracení nebo naléhavou potřebu močit, přičemž jsou někdy přesvědčeni o tom, že primárním problémem je některý z těchto sekundárních projevů úzkosti.

Příznaky jsou omezeny na situace, ze kterých mají lidé strach, nebo se převážně vyskytují při nich nebo při jejich očekávání. Příznaky se mohou stupňovat až k panické atace (panickému záchvatu).

Za chvíli to přijde…

Očekávání fobické situace vede obvykle ke vzniku anticipační úzkosti. To znamená, že se dotyčný již předem velmi této situace obává a očekává, že ji nezvládne. 

Vyhýbání se, úzkostná anticipace nebo rozrušení při obávané sociální situaci významně narušuje normální výkon běžných, pracovních nebo sociálních aktivit nebo vztahu a postiženého jedince značně obtěžuje. 

Závažnější sociální fobie jsou obvykle spojeny s nízkým sebevědomím a strachem z kritiky. Může se jednat o jakoukoli činnost, při které se pacient cítí sledován a kriticky hodnocen a kdy může dojít k jeho selhání a nezvládnutí situace. 

Například se může jednat o:

• běžný rozhovor
• představování sero
• rozhovor s cizími lidmi
• veřejné vystoupení
• telefonování
• podepisování 
• konzumace jídla a pití ve společnosti

Lidé trpící sociální fobií cítí ve společnosti jiných lidí nervozitu a napětí. Nejčastěji jde o strach z odmítnutí, kritiky nebo hodnocení. 

Takový člověk se obává hodnocení, které by se týkalo jeho vzhledu, chování nebo charakteru. Lidé se sociální fobií mají obavy z toho, co si o nich mohou druzí myslet. 

Vesměs touží udělat dobrý dojem, jsou však přesvědčeni o tom, že udělají nejhorší možný dojem. Proto se raději vyhýbají situacím, ve kterých se obávají hodnocení nebo odmítnutí od druhých. 

Nemocný v celém svém chování zažehnává úzkost tím, že se vyhýbá fobickému předmětu, nebo se obrací k uklidňujícímu objektu. Projevovat se začíná nejčastěji v průběhu puberty. Sociální fobie se objevuje stejně často u mužů jako u žen. Nezáleží na inteligenci, vzdělání, ekonomickém zázemí či zaměstnání. Fobiemi trpí mnoho lidí. V určité omezené míře se dá najít u každého, ale rozhodující roli hraje její druh a intenzita.

Jak se žije lidem se sociální fobií

Život se sociální úzkostí může být náročný a izolující. Lidé postižení sociální úzkostnou poruchou často zjišťují, že jejich každodenní život je plný negativních myšlenek, strachu a trapnosti. U mnoha lidí to může způsobit, že se stáhnou ze společenských situací, přijdou o důležité životní zkušenosti a celkově se sníží kvalita jejich každodenního života.

Přesto existují způsoby, jak se se sociální úzkostnou poruchou vyrovnat a žít plnohodnotný život i přes různé problémy. Člověk může začít tím, že podnikne malé kroky, aby se úzkosti postavil – bude se účastnit společenských situací, osloví rodinu a přátele a bude praktikovat strategie pro zvládání sociální úzkosti. 

Kromě toho lze ke zvládání příznaků využít terapii, například kognitivně-behaviorální terapii (KBT). 

Fobie jsou jednou z nejčastějších duševních poruch a sociální fobie je jejich královnou. Jejich léčba je přitom relativně snadná. Nejčastěji se využívá kognitivně behaviorální terapie, při které dochází k postupné expozici obávané situaci. 

Během několika sezení se lze úzkostí zbavit tím, že se pacient postupně vystaví ohrožujícím situacím. Tak si opakovaně vyzkouší a zažije, že se mu v těchto situacích nemůže nic stát a úzkost postupně vymizí.