Rozhovor s Lucií Machovou na téma: Psychika a snaha o těhotenství

Mgr. Lucie Machová, psycholožka a absolventka komplexního psychoterapeutického výcviku v Gestalt terapii. Ve své praxi se věnuje převážně psychoterapii dospělých.

Je zakladatelkou projektu „Podpora mateřství“, který oslovuje ženy, muže i páry a nabízí jim pomoc v těžkých situacích úzce či vzdáleně spojených s touhou po dítěti, mateřstvím a rodičovstvím.

Pokud se ženě nepodaří otěhotnět, když plánuje mít dítě, může to být velmi frustrující a emocionální jízda na horské dráze. Neplodnost je častější, než si většina lidí myslí.

Až 15 % párů, které se snaží o dítě, se setká s problémy s plodností. Nedobrovolná bezdětnost může být zničující.

Když měsíc za měsícem plyne, aniž by došlo k tolik vytouženému těhotenství, je snadné být frustrovaný a je dobře známo, že neplodnost může způsobit emocionální strádání a může vést k problémům ve vztazích. Této problematice se věnuje Mgr. Lucie Machová.

Lucie, řekněte nám něco o sobě. Kdo jste a čím se zabýváte?

Vedle toho, co již zaznělo v úvodu, jsem také manželka a máma čtyřleté dcerky. K tématu mateřství a rodičovství jsem se tak dostala přes vlastní zkušenost i prací pro společnost věnující se pomoci lidem, které trápí neplodnost.

Postupem času jsem si stále více uvědomovala, že tematika kolem touhy po dítěti, mateřství a otcovství je mnohem širší a provázanější, a tak vznikly stránky podporamaterstvi.cz, které se věnují této tématice šířeji a obsahově jsem v nich zpracovala ty krizové situace, o kterých z příběhů klientů vím, že mohou nastat.

Snaha o dítě i rodičovství samotné jsou témata jistě právem často spojovaná s prožívání radosti a pocitem štěstí, vedle toho ale na stejném stupínku často stojí i zklamání, smutek, deprese, náročnost, mnohdy až fyzické vyčerpání, změna rolí, partnerské a rodičovské konflikty, nenaplněná očekávání atd.

Vedle tématu neplodnosti, mateřství a rodičovství se věnuji i klientům, které jednoduše řečeno v životě něco trápí a potřebují pomoci.

Ať už jsou to obavy, strach, divné myšlenky, konflikty ve vztazích (blízkých, rodinných i pracovních,) nebo třeba opakující se tělesné bolesti, které běžná medicína nedokáže vyléčit nebo vysvětlit (tzv. psychosomatika).

V minulosti jste působila na pozici HR manažerky ve společnosti působící v oblasti automotive. Jak jste se dostala od inženýrů k psychoterapii?

Práce pro danou společnost se mi nabídla již na konci studia vysoké školy. Poradenství a psychoterapie jsou obory, které mě velmi lákaly. Přiznám se ale, že jsem si na terapeutická setkání s lidmi hned po škole netroufala. Práce v HR byla dobrou školou a zkušeností.

Společnost se záhy po mém nástupu rozhodla pro spoustu změn a její vedení bylo v podstatě vždy otevřené novým myšlenkám a kreativitě. Byla jsem ráda, že se mohu na rychlém rozvoji společnosti podílet, učit se novému a růst.

Po několika letech jsem vedla tým lidí a řídila procesy v mezinárodním rozsahu. Na psychologii jsem nezapomněla a snažila se ji použít všude, kde to šlo, zejména při výběru a hodnocení pracovníků a řešení pracovních a někdy i mezilidských vztahů.

Byla to práce velmi výkonová, s rychlým tempem a nasazením. Po několika letech jsem zatoužila vrátit se k poradenství a psychoterapii a vybrala si ke studiu psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii.

A první roky studia tohoto pro mě blahodárného přístupu a filosofie mě v podstatě přesvědčily v tom, že je čas vstoupit do jiného „časoprostoru“ a věnovat se pravým lidským hodnotám, radosti a štěstí. A moc mě nyní tato práce s klienty těší a naplňuje.

Mnoho párů má v současné době problém s početím potomka. Jaké jsou podle Vás hlavní důvody neúspěchu?

Ztotožňuji se s názory lékařů, že těhotenství odkládáme do vyššího věku a to může celou situaci zkomplikovat a přivodit rizikové těhotenství. Z psychologického pohledu nerada zobecňuji, protože situace každého páru je specifická.

Také se jedná o velmi soukromé a intimní téma, takže podle mě dostupného vědění nevím o výzkumech, které by psychologické vlivy a příčiny seriózně zkoumaly.

Osobně se domnívám, že větší popularitě neplodnosti nahrává i dostupnost její somatické léčby, tedy konkrétně možnost umělého oplodnění.

Setkala jsem se s případy, kdy pár spolu nemá dlouhodobě pohlaví styk, a i přesto je ženě proveden pokus o umělé oplodnění. Pár byl označen za neplodný a nikdo z lékařů se na sexuální život partnerů nezeptal.

Neplodnost si vlastně dnes můžeme diagnostikovat sami, protože léčba je tak snadno dostupná a reklamně se nabízející jako pilulka.

Tím samozřejmě nechci zpochybnit velkou touhu fungujících partnerských párů, kteří se snaží o dítě a po vlastním marném snažení zoufale hledají lékařskou pomoc.

Někdy lze také v příběhu ženy /muže vysledovat mezigenerační přenos, vliv událostí a samotných vztahů, který tak nějak logicky odpovídá na otázku, proč např. třetí pokolení rodiny nemůže zplodit potomky.

Do jaké míry má vliv psychika na otěhotnění ženy? Je klíčová i psychika muže?

Psychika hraje jistě svou roli, a sami si můžeme v mnohém bránit. Například některé ženy touží po dítěti a současně cítí a ví, že si je nepřejí vychovávat s aktuálním partnerem.

Nebo se na dítě a otěhotnění tak silně zaměří, že tím trpí partnerský vztah, partner v podstatě ztrácí zájem a partnerství, na kterém by zplození dítěte mělo stát, se rozpadá.

U muže bývá například špatný výsledek spermiogramu velkou ránou pod pás, se kterou se těžko vyrovnává. I když se setkávám i s tím, že za měsíc mohou být výsledky jiné.

Myslím si, že psychický konflikt nebo partnerský nesoulad může situaci zkomplikovat. Víme ale, že ne vždy tomu tak je, a k otěhotnění jednoduše dojde i za velmi složitých okolností. To je hříčka přírody a v tomto život někdy opravdu není spravedlivý.

Často je také těžké vyrovnávat se s neúspěchem v rámci procesu umělého oplodnění. Střídání naděje a její ztráty v podobě potratu je velmi vyčerpávající.

Mít možnost rozloučit se a odsmutnit ztrátu i malého embrya není u nás příliš populární. A často je zdravotnickým personálem bagatelizována.

S jakými páry se setkáváte ve své praxi? Co jim radíte?

Párovou terapii mám ráda. Setkává se v ní mužský a ženský princip a sezení mají často velkou dynamiku a energii. Vedle tématu neplodnosti pracuji i s páry, které přivedly partnerské neshody, konflikty, rozdílná očekávání atd.

Mám radost, když se daří hledat cestu k tomu, aby to, co se zprvu zdálo neslučitelné, mohlo existovat vedle sebe i se vzájemným respektem k odlišnostem.

Párům, i jednotlivým klientům/kám řešícím nenaplněnou touhu po dítěti neslibuji nesplnitelné. Nevím, zda proces terapie bude mít jasný vliv na úspěch v otěhotnění a porození potomka.

Často klienty přivádí skutečnost, že se jejich nenaplněný cíl stal jakýmsi stínem v jejich životě. Je těžké prožívat radost, je těžké nemyslet na nic jiného, těžké užívat si vztah s partnerem nebo i přáteli.

Jindy klienti sami cítí, že marná snaha má určitou spojitost s jejich vztahy s rodiči a jejich dětstvím, nebo významnými událostmi v životě.

Spíše než dávání rad soustředím se na způsob, jakým klienti naplňují svá přání a potřeby. Prozkoumáváme, co jim v tomto naplňování brání a experimentujeme se způsoby, jak k danému přistupovat jinak, nově. Podporuji prožívání emocí.

Schopnost kontaktu se sebou samým se mi zdá klíčová. Terapie často vede k určitému uvolnění, znovunadechnutí se, prožívání a sblížení v partnerském vztahu. A snad v rámci této uvolněnosti se někdy zadaří i to dlouho vytoužené.

Co byste poradila partnerům, kteří plánují zplodit dítě?

Myslím si, že dnešní svět hodně tenduje k výkonu, rychlému tempu, plánování a tak trochu ekonomickému uvažování i v oblastech, kde se to nehodí.

Domnívám se, že pro otěhotnění a založení rodiny, ale i obecně prospívá, pokud si najdeme nějaký pravidelný čas pro sebe, svůj vnitřní klid, věnujeme se sobě a tomu co nás baví.

Máme čas trochu relaxovat a alespoň v myšlenkách si snít o tom, co bychom si přáli. Ladit se na možnou rodinnou situaci i s partnerem, sdílet s ním své sny i obavy. Být s tím, koho mám rád/a.