Když se člověk stane obětí znásilnění…

Co mám dělat? Jak se to mohlo stát mně? Proč mi to udělal? Co když to někdo zjistí? Jak mám teď žít? Mám to někomu říct? Co když to udělá i někomu dalšímu? Okolo znásilnění existuje mnoho podobných otázek. A na každou otázku je odpověď.

Co je znásilnění?

Znásilnění je ničivý násilný čin, který postihuje miliony lidí na celém světě. Jedná se o akt moci a kontroly, při kterém osoba nutí druhého člověka k sexuálním aktivitám proti jeho vůli nebo bez jeho souhlasu.

Znásilnění může mít mnoho podob, včetně sexuálního napadení, incestu a znásilnění. Může se ho dopustit osoba jakéhokoli pohlaví a může k němu dojít v jakékoli situaci nebo kontextu.

Znásilnění je pro oběti neuvěřitelně traumatizující zážitek, který může mít dlouhodobé fyzické, psychické a emocionální následky.

Oběti mohou zažívat pocity viny, studu a izolace a také potíže s důvěrou a intimitou. Přeživší mohou utrpět také fyzická zranění, jako jsou modřiny, tržné rány a vnitřní krvácení.

Oběti znásilnění často zažívají pocity studu

Je důležité si uvědomit, že znásilnění nikdy není vinou oběti. Bez ohledu na to, co měl přeživší na sobě, kde byl nebo co dělal, není nikdy přijatelné, aby ho někdo nutil k sexuálním aktivitám proti jeho vůli.

Je také důležité si uvědomit, že znásilnění není jen fyzický čin – je to zločin. Zákony se v jednotlivých zemích liší, ale v mnoha případech je znásilnění trestáno odnětím svobody a/nebo pokutou. Je také možné být trestně odpovědný za napomáhání ke znásilnění.

Je nezbytné podporovat oběti znásilnění a vytvářet prostředí, ve kterém se oběti cítí bezpečně a mohou o svých zkušenostech mluvit. Přeživším je třeba věřit, vyslechnout je a poskytnout jim zdroje, které potřebují k zahájení procesu uzdravování.

Nikdo si nezaslouží být znásilněn a je naší odpovědností vytvořit svět, kde je každý v bezpečí a respektován. Všichni musíme společně pracovat na ukončení cyklu násilí a nastolení spravedlnosti pro oběti znásilnění.

I přes dlouhou historii případů znásilnění a poměrně velkou četnost těchto případů jsou v naší společnosti stále rozšířeny mylné a zavádějící informace.

Zřejmě největším omylem je tendence stereotypizovat znásilnění do jediné podoby. A to jako zákeřné přepadení neznámým násilníkem lehkovážné ženy s minisukní, která večer přechází temný vylidněný park.

V mnoha případech patří násilník do okruhu známých obětí. Výjimkou nejsou ani případy znásilnění kolegou z práce či vlastním manželem.

Znásilnění není vždy heterosexuálním aktem a pachatelem nemusí být nutně muž. Násilník si vybírá ženu podle svého vkusu, nemusí to být tedy bezbranná žena ve vyzývavém oblečení.

A v neposlední řadě k některým případům znásilnění dochází za denního světla při stopování aut nebo dokonce v taxících.

Prevence

Jedním z nejdůležitějších způsobů, jak znásilnění předcházet, je zvýšit povědomí o tomto problému. Lidé musí být poučeni o tom, co znásilnění je, a o příznacích potenciálních obětí.

Je také důležité o tomto problému otevřeně hovořit a vytvořit bezpečný prostor pro oběti, aby se mohly přihlásit a vyhledat pomoc.

Dalším způsobem, jak znásilnění předcházet, je vytvořit prostředí, ve kterém se oběti budou cítit dobře, když ho nahlásí.

K tomu patří otevřený dialog, jasné zásady a postupy a vyškolený personál, který bude na incidenty reagovat. Důležité je také poskytovat obětem a jejich rodinám podpůrné služby. To může zahrnovat poradenství, právní pomoc a další zdroje.

V neposlední řadě je nezbytné zavést programy a zásady, které se zabývají příčinami znásilnění. To by mohlo zahrnovat vzdělávání o souhlasu, výuku zdravých vztahů a poskytování zdrojů pro řešení sexuálních útoků.

Důležité je také potrestat pachatele a pohnat je k odpovědnosti za jejich činy.

To je jen několik strategií, které lze použít k prevenci znásilnění a k zajištění toho, aby se obětem dostalo potřebné pomoci a podpory. Společným úsilím o řešení tohoto problému můžeme vytvořit bezpečnější a vstřícnější prostředí pro všechny.

Nezbytným krokem k prevenci znásilnění je rovněž připuštění si možnost, že každá osoba může být potenciální oběť. Ať už se jedná o mladou ženu, muže ve středních letech, stárnoucí paní, dospívajícího chlapce nebo děvče.

Obětí znásilnění může být téměř kdokoli. Dalších kroků prevence je velké množství.

Často se doporučuje například ovládání základů sebeobrany, nošení pepřového spreje, zamezení osamoceného pohybu po setmění, vybírání dobře osvětlených míst, ale i prostý útěk či křik v případě ohrožení.

Sebeobrana proti znásilnění

Prvním krokem v sebeobraně proti znásilnění je uvědomit si své okolí a důvěřovat svým instinktům.

Pokud daná osoba uvidí něco nebo někoho, co je jí nepříjemné, nějaké nepřizpůsobivé individuum či sociopata, měla by z dané situace odejít. Pokud má pocit, že se chystá něco zlého, měla by zavolat pomoc.

Agresivní sociopat je někdo, kdo trpí antisociální poruchou osobnosti (ASPD) a vykazuje agresivní nebo násilné chování. Lidé s ASPD často postrádají empatii a soucit a mohou snadno podléhat hněvu a být náchylní k násilným výbuchům.

Dalším krokem je vytvoření plánu postupu pro případ útoku. Tento plán by měl zahrnovat veškeré fyzické zábrany, které se mohou zavést, jako jsou zámky dveří, bezpečnostní systémy a osvětlení.

Měl by také obsahovat strategii, jak se v případě potřeby bránit. Některé strategie zahrnují použití předmětů jako zbraní, použití hlasu k upoutání pozornosti a použití váhy svého těla k přemožení útočníka.

Kromě těchto strategií je důležité zůstat fyzicky aktivní, aby se udržela síla a obratnost. Pravidelné cvičení a fyzická aktivita pomohou udržet kontrolu nad tělem a zvýší schopnost se v případě potřeby bránit.

Typické pocity

Znásilnění je traumatizující zážitek, který může mít na oběti trvalé následky. Je důležité vzít na vědomí celou škálu emocí, které mohou oběti v důsledku znásilnění prožívat, a poskytnout jim podporu, kterou potřebují k uzdravení.

Šok a nedůvěra jsou běžnými reakcemi na znásilnění. Není neobvyklé, že oběti mají potíže zpracovat to, co se stalo, a cítí se ve stavu nedůvěry. Mohou se ocitnout ve stavu šoku a neschopnosti plně pochopit, co se stalo.

Další běžnou emocí, kterou mohou oběti znásilnění prožívat, je strach. Může se jednat jak o strach z násilníka, tak o strach z budoucích podobných situací. Důležité je, aby se daná osoba tohoto strachu zbavila a vyhledala odbornou pomoc.

Oběti se také mohou obávat, že jim nikdo neuvěří, pokud se přihlásí, a že budou za incident souzeny nebo obviňovány.

Častou reakcí na znásilnění je také pocit viny a studu. Oběti se nezřídka cítí provinile, že nedokázaly znásilnění zabránit nebo že o něm nepromluvily dříve. Mohou se také stydět za incident a pocit bezmoci, který zažily.

Zlost je přirozenou emocí, kterou mohou po znásilnění prožívat. Oběti mohou cítit zlost na pachatele za to, že je znásilnil a vzal jim pocit bezpečí. Mohou se také zlobit samy na sebe, že incidentu nedokázaly zabránit nebo že o něm nepromluvily dříve.

Stejně jako nemá znásilnění nějakou typickou, obecnou podobu, tak ani reakce obětí nemá žádný univerzální průběh. Každý na stresové situace reaguje jinak, podle predispozic jeho vlastní osobnosti.

Některé případy mohou v krajních mezích vést až ke snaze o spáchání sebevraždy.

Co dál? Vypovídat se…

Oběti znásilnění se většinou cítí tak zostuzeny nebo zahanbeny, že často nenajdou potřebnou odvahu, aby se se svým traumatem někomu svěřily. A to je velká chyba.

Nesčetněkrát ověřenou pravdou zůstává, že sdílená bolest je poloviční. Proto je velmi důležité, aby si oběť znásilnění našla někoho, na koho se může obrátit a svěřit, otevřít mu svoji pošramocenou duši.

Při strachu z necitelného zacházení ze strany policie nebo lékaře je vhodné nejprve vyhledat někoho ve svém okolí, kdo zpověď vyslechne jako první a bude v následných těžkých dnech psychickou oporou.

V některých případech se může oběť cítit moc zahanbená, než aby se svěřila někomu z okruhu svých blízkých. V takových situacích existují i alternativní řešení. Linky důvěry, Bílý kruh bezpečí, psychologická pomoc a další.

Co dál? Jít na policii…

I když oznámení o trestném činu není povinné, je velmi žádoucí. Pokud nedojde k nahlášení, nedojde k vyšetřování a šance na dopadení pachatele jsou tak v podstatě nulové.

Policie se v tomto ohledu snaží chovat velmi ohleduplně a šetrně. Ženy, které se staly obětmi znásilnění, mají například právo na vyšetřující policistku, aby nemusely přijít okamžitě do kontaktu s muži.

Šance na odhalení a dopadení pachatele se odvíjí i od míry spolupráce oběti trestného činu. V ideálním případě by měla oběť ihned po znásilnění podstoupit lékařské vyšetření bez předchozího sprchování nebo koupání.

Dalším důležitým krokem je odevzdání všech důkazních materiálů na policii k dalšímu prozkoumání.

Zřejmě nejtěžší část je celkové svědectví o průběhu události. Tento popis může být pro oběť velmi traumatický, protože živě vyvolává všechny pocity spojené s danými momenty.

© 2024 MZ.cz | Nakódoval Leoš Lang