Je voyerismus neškodný?

Pro většinu lidí je pojem slídičství známý. Tato sexuální porucha se mnohdy kombinuje s jinými sexuálními poruchami a proto by ji měla být věnována patřičná pozornost.

Voyeurismus se vyskytuje již od starověku. Staří řečtí a římští autoři psali o lidech, kteří sledují jiné osoby při sexuálních aktech. V 19. století psal francouzský básník Charles Baudelaire o potěšení ze sledování lidí v jejich nejintimnějších chvílích.

Na konci 20. století zpopularizoval voyeurství internet, kde mohli lidé sledovat jiné osoby při sexuálních aktivitách, aniž by byli fyzicky přítomni.

Název je odvozený z francouzského voir, tedy vidět. Voyerismus, též i voyeurství, je psychosexuální porucha, při níž je osoba vzrušována či uspokojována sledováním nahoty, intimity, popřípadě sexuální aktivity nic netušící oběti.

Voyeurismus je často spojován s kriminálním chováním, protože může být využíván k narušení soukromí a narušení osobního prostoru.

Voyeurismus může být také formou sexuálního obtěžování, protože může být využíván k zastrašování, strašení a sexuálnímu zneužívání lidí. V některých státech USA platí zákony proti voyeurství, které mohou vést k odnětí svobody a pokutám.

Nezřídka u pozorování voyer masturbuje, není to však podmínkou. Protože tyto osoby neuspokojuje sledování striptýzu, peep-show ani pornografie, jde zde zejména o pozorování osob potají.

Jednou z variant voyerství je i poslouchání erotických konverzací, jako například sex po telefonu. Ale i zde ovšem platí, že by o tom poslouchaná osoba neměla vědět.

Voyeurismus může mít i nekriminální povahu, například když lidé sledují sportovní přenosy, chodí do kina nebo navštěvují veřejná místa.

V těchto případech se lidé mohou těšit ze sledování druhých a považovat to za formu zábavy. Voyerismus však může být stále nevhodný a urážlivý, pokud lidé pozorují druhé bez jejich svolení nebo vědomí.

Tak i tak se jedná o složitý problém, který vyžaduje promyšlený přístup. Pokud se někdo dopouští kriminálního chování, například pronásledování nebo fotografování lidí bez jejich souhlasu, měl by to oznámit úřadům.

V případě nekriminálního voyeurství je důležité respektovat soukromí druhých lidí a vnímat voyeurství jako projev neúcty. Lidé by si také měli uvědomovat své vlastní chování a dávat pozor na to, jakým způsobem používají voyeurské praktiky.

Voyerismus dle MKN10 (F65.3)

Vracející se nebo přetrvávající tendence dívat se na osoby v sexuálním nebo intimním chování‚ jako je svlékání‚ aniž o tom pozorovaný objekt ví. Obyčejně vede k sexuálnímu vzrušení a masturbaci.

Obecně lze zařadit tuto poruchu k poruchám sexuální aktivity, tedy poruchu ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení a uspokojení. Do této kategorie bychom zařadili i jiné poruchy:

• Exhibicionismus – vzrušení z obnažení genitálu před jinými osobami
• Frotérství – vzrušení či ukájení třením se o jiné osoby (např. v MHD)
• Tušérství – vzrušení z jakoby náhodných dotýkání cizích osob
• Erotografomanie – psaní neznámým osobám dopisů s erotickým obsahem, často až obscénním, atd.

Neexistuje přímá shoda, co přesně je voyerismus. Nutno dodat, že jakási zvědavost mužů (voyerismus, je především mužská doména, což ovšem nevylučuje i přítomnost žen) je v celku přirozená.

Aby k této zvědavosti nedocházelo, tak by spolu sexuální partneři měli trávit co nejvíce času a věnovat se jeden druhému. Nabízí se také řešení okořenit si svůj intimní život, a to například pomocí intimních pomůcek.

Patologickou se stává ve chvíli, kdy přestože je člověku na blízku odpovídající sexuální partner, zvolí svou deviantní praktiku. Nemocní mohou být pohlceni svou deviací, neboť se musí skrývat, aby nebyli chyceni.

Často si proto volí různá povolání, která by jim toto usnadňovala, například umývač oken, nebo koníčky jako astronomie. Voyeři stejně jako exhibicionisté popisují úzkostné vzrušení spojené se sledováním osob, pocity nebezpečí, že budou prozrazeni, apod.

Je prokázaná vazba mezi exhibicionismem a voyerismem. Mnozí praví exhibicionisté mají voyeuristické epizody či začínají svou deviantní kariéru voyeuristickými aktivitami a naopak.

Poruchy sexuální aktivity

Poruchy sexuální aktivity jsou stavy, které zahrnují potíže s dosažením nebo udržením sexuální aktivity. Tyto poruchy mohou postihovat muže i ženy a mohou se projevovat různými způsoby.

Mezi běžné příznaky poruch sexuální aktivity patří potíže se vzrušením, potíže s udržením vzrušení nebo potíže s dosažením orgasmu.

Mezi další příznaky může patřit nedostatek chuti na sex nebo potíže s udržením erekce. Mnoho lidí s poruchami sexuální aktivity trpí také depresemi, úzkostmi a dalšími psychickými problémy.

Existuje řada důvodů, proč se u někoho poruchy sexuální aktivity mohou vyskytnout. Mezi fyzické příčiny patří zdravotní potíže, jako je cukrovka, kardiovaskulární onemocnění nebo hormonální nerovnováha.

K těmto poruchám mohou přispívat také psychické problémy, jako jsou deprese, úzkost nebo trauma. V některých případech je příčina poruch sexuální aktivity neznámá.

Léčba poruch sexuální aktivity bude záviset na příčině. Léčba může zahrnovat léky, změnu životního stylu nebo hormonální terapii.

Užitečné mohou být také psychologické terapie, jako je kognitivně behaviorální terapie, psychoterapie nebo sexuální terapie.

Někteří lidé zjistí, že pouhý rozhovor s partnerem nebo poskytovatelem zdravotní péče jim může pomoci lépe pochopit a zvládat své příznaky.

Pro lidi s poruchami sexuální aktivity je důležité, aby si promluvili se zdravotníkem. Díky správné léčbě je mnoho lidí schopno své příznaky zvládat a vést plnohodnotný sexuální život.

Vyhledání odborné pomoci může poskytnout podporu, porozumění a vedení potřebné k pozitivní změně.

Typické projevy

Diagnostické měřítko má dvě základní kritéria:

1. Intenzivní fantazie, sexuální puzení a chování zahrnující pozorování nahých, nic netušících osob při intimních či sexuálních aktivitách po dobu minimálně 6 měsíců.
2. Tyto příznaky musí být klinicky dokazatelné a mít vliv na sociální prostředí okolo osoby, zaměstnání nebo na jiné důležité oblasti jejího života.

Dále je důležité při diagnóze přihlédnout k jiným deviacím, které na voyeurství mohly tzv. nasedat. Existují různé kombinace s výše uvedenými, ale i jinými poruchami.

Přibližně 20 % voyeristů má agresivní sexuální sklony. Někdy je voyeurství pouhou náhražkou za jiné jinak velmi nepřípustné chování, například pedofilní jedinec může být voyerista, sleduje děti na hřišti, aby nemuselo skutečně dojít k fyzickému kontaktu.

Z hlediska legislativy lze takové jedince stíhat pouze za výtržnictví, pakliže při sledování masturbovali. Zároveň bychom ale měli přihlédnout k malému počtu takovýchto nahlášených činů policii.

Většina voyeurských aktů se odehrává do 35 let věku jedince, kdy je obecně sexuální puzení velmi výrazné.

Deviantní preference jsou však celoživotní, proto lze říci, že stane-li se jednou člověk voyerem, bývá to na celý život. Většina takovýchto deviantních osob zahajuje své sexuální aktivity již před dovršením 15 let.

Terapie

Naštěstí je pro voyeury k dispozici léčba, která jim může pomoci poruchu zvládnout a snížit riziko, že se do tohoto chování zapojí.

Nejběžnějším typem léčby je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). CBT je léčba založená na důkazech, která se zaměřuje na změnu problematického chování a myšlenkových vzorců tím, že jedince učí novým dovednostem a strategiím, jak se s poruchou vyrovnat.

Během CBT se voyeur může naučit, jak identifikovat a změnit myšlenky a chování, které přispívají k jeho voyeurským nutkáním.

Léčbu voyerismu podstupuje obvykle málo jedinců. Pokud se ovšem rozhodnou, není to zpravidla z důvodu slídičství, ale z důvodu neuspokojujících vztahů v rodině, stresu, neuroticismu apod.

Sociálně zmírnit dopad této deviace je možné například speciální voyeuristickou pornografií, kdy jsou záběry na herce z dálky, přes klíčovou dírku apod.

V psychoterapii se postupuje tak, že se terapeut snaží změnit vzorce chování v návaznosti na spouštěče touhy po voyeuristickém jednání. Často se o léčbě rozhoduje soudním nařízením.

Nyní se využívá behaviorální terapie, kdy se pacient musí naučit ovládat své chování a odmítnout sledovat osoby. Farmakologická léčba voyerství v současné době neexistuje.

K dalším typům terapií používaných k léčbě voyeurismu patří psychodynamická terapie, která zkoumá základní psychologické příčiny poruchy, a expoziční terapie, která pomáhá jedinci čelit svým strachům a snižovat úzkost.

V některých případech mohou být předepsány léky, jako jsou antidepresiva nebo léky proti úzkosti, které pomáhají snížit touhu po voyeurském chování.

Kromě terapie existuje řada změn životního stylu, které mohou pomoci snížit riziko zapojení do šmírovacího chování. Patří mezi ně vyhýbání se místům, která mohou vyvolat voyeurské choutky, jako jsou veřejné toalety, šatny a solária.

Pro snížení úzkosti a zvládnutí nutkání může být užitečné cvičení relaxačních technik, jako je hluboké dýchání a progresivní svalová relaxace.

Důležité je také najít zdravé způsoby vyjádření sexuální energie, například prostřednictvím cvičení, tvůrčí činnosti a trávení času s přáteli a rodinou.

Voyeurismus je závažná porucha, která může mít pro ty, kdo se jí dopouštějí, vážné následky. Se správnou pomocí a podporou se voyeuristé mohou naučit své chování ovládat a vést zdravý a plnohodnotný život.