Je ADHD jen omluvou pro nevychované dítě?

Děti nevydrží chvíli v klidu, neplní povinnosti, ve škole si na ně stěžují a vy už nevíte, co s nimi. Jde jen o běžné strasti rodičovství nebo je na místě zvážit poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD)?

Dle Asociace dospělých pro hyperaktivní děti trpí 6 – 9 procent dětí v České republice ADHD. Jedná se však pouze o procento dětí diagnostikovaných, ve skutečnosti jich má poruchu pozornosti a hyperaktivity daleko více.

ADHD je anglická zkratka (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) neurovývojové poruchy – jedná se o hyperaktivitu s poruchou pozornosti.

Charakteristická je zde porucha pozornosti, impulzivita a hyperaktivita. Dříve se ADHD nazývala lehkou dětskou encefalopatií – LDE nebo lehkou mozkovou dysfunkcí – LMD. Oba tyto termíny jsou zastaralé a v odborné literatuře dnes již nepoužívané.

Je ADHD jen omluvou pro nevychované dítě?

Bohužel se dnes stále ještě setkáváme s názorem, že diagnóza ADHD je jen „omluvou“ pro nevychované dítě. Přitom je již dokázáno, že původ poruchy je vrozený a výchova ji nezpůsobuje. K nejčastějším příčinám se řadí novorozenecká žloutenka a malý příjem jódu matky v období těhotenství.

Pomocí pro rodiče je vyšetření dítěte dětským psychiatrem, který má ve svém týmu neurologa, pediatra a psychologa. Jedná se totiž o psychiatrické onemocnění. A kdy je tedy vhodná chvíle posoudit, jestli má vaše dítě ADHD nebo prostě „jenom zlobí“?

Prvním varovným signálem jsou vaše otázky směrem k dítěti, které nezvládne odpovědět na to, proč se nechová normálně. Nebo se to snaží vysvětlit takto: chtělo by být hodné, ale prostě mu to nejde.

Sociální dopad ADHD

Tato vývojová porucha je závažná především svým sociálním dopadem. Vytváří komplikace nejen samotným dětem, ale také jejich rodině, okolí, hendikepuje dítě ve škole a později i v jeho profesním a osobním životě.

Porucha pozornosti se projevuje neschopností vytrvat a soustředit se na činnost. Děti dělají chyby, práci přerušují. Impulzivita je typická pro rychlé a nepřiměřené reakce. Vede k chybnému chápání vlastních pocitů, dále k vztahovačnosti a souvisí i s nižším sebehodnocením.

Hyperaktivita je nepřiměřená úroveň pohybové a hlasové aktivity. Děti mají nutkání k neustálým zbytečným pohybům. Typické je, že se od dětství nedokáží samy zabavit.

Jak pomoci dítěti s ADHD z pozice rodičů?

Častou otázkou rodičů je, zda jsou pro děti s ADHD vhodné léky. Nejprve je nutné upozornit, že se nejedná o žádné tišící ani uspávací léky. Léky zmírňující projevy ADHD jsou důležité pro schopnost soustředit se a udržet pozornost.

Regulují činnost látek v mozku a tím dovolí dítěti tlumit jeho mnohomluvnost, neposednost a zvládat své chování. Léky pomáhají 70 – 90 procentům dětí, které je užívají. V praxi jsem se setkala jen s kladným hodnocením ze strany jak rodičů, tak učitelů.

Dále bych doporučila pro hyperaktivní dítě zvolit vhodnou sportovní aktivitu. Ať si zkusí více druhů sportů a klidně si jich i několik vybere. U jednoho dítěte s ADHD jsem se setkala, s nevšedním koníčkem pro tyto děti – se zálibou v rybolovu.

Činnost je to klidná a vyžaduje soustředění, přesto mu pomohla více než sportovní vybití. Myslete proto i na klidnější alternativu aktivního sportu, například šachy.

Dále je dobré posílit u dítěte žádoucí chování, proto s ním mluvte, chvalte ho – všímejte si hlavně chvilek, kdy je pozorné, snaží se soustředit. Využívejte také aktivit, které dítě baví a domluvte se i s učitelem, že dostane vždycky chvilku času na svou oblíbenou aktivitu, když zvládne zadaný úkol. Učitelé to jistě ocení, neboť je nadlidský výkon udržet hyperaktivní dítě 45 minut v lavici.

Pro učitele existuje také pár dobrých tipů, jak dítěti dát možnost realizace a zároveň ho i něco naučit. V první řadě, v žádném případě nenechte žáka sedět u okna. Věřte mi, do třídy se už ani nepodívá. Nevyčítejte mu jeho chování neustále a navíc před ostatními dětmi.

Úkoly mu rozfázujte. Když se na něj zlobíte, dejte mu najevo, že se zlobíte na jeho chování a ne na něj. To samé platí i pro rodiče.

Projevy ADHD se kolem 12. roku věku dostávají pod kontrolu asi v polovině případů. Proto bychom neměli zanedbávat pomoc a komplexní léčbu.

Zajímavosti ADHD

Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je duševní porucha, která postihuje miliony lidí na celém světě. Vyznačuje se problémy s nepozorností, hyperaktivitou a impulzivitou. Přestože se jedná o závažný stav, který může mít na něčí život značný dopad.

Jedním z nejzajímavějších faktů o ADHD je, že se vyskytuje již po staletí. Ačkoli je dnes uznávána jako duševní porucha, poprvé ji v 16. století popsal lékař a filozof Thomas Sydenham. Označil ji jako „nemoc neklidu„.

Další zajímavostí o ADHD je, že se častěji vyskytuje u chlapců než u dívek. U chlapců je pravděpodobnost diagnózy ADHD třikrát až čtyřikrát vyšší než u dívek, i když nedávný výzkum naznačuje, že se tento rozdíl zmenšuje.

Předpokládá se také, že ADHD je dědičná. Studie zjistily, že lidé s tímto onemocněním mají s větší pravděpodobností blízkého člena rodiny s ADHD. To naznačuje, že porucha se může dědit z generace na generaci.

A konečně, ADHD není pouze dětská porucha. Ačkoli je nejčastěji diagnostikována v dětství, může přetrvávat i v dospělosti. Studie totiž zjistily, že téměř u třetiny dětí s ADHD přetrvávají příznaky i v dospělosti.

Historie ADHD

Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je léčeno již více než 100 let.

První zmínky o ADHD pocházejí z konce 19. století, kdy ji poprvé popsal britský pediatr Sir George Still. Psal o dětech, které měly potíže se soustředěním, byly impulzivní a měly potíže s klidným sezením. Tento stav nazval „defekt morální kontroly“ a přičítal ho nedostatku morálních vláken u dítěte.

V roce 1902 psal francouzský lékař Charles Biedl o stavu, který nazval „hyperkinetická porucha impulzivity„, při němž děti vykazovaly známky hyperaktivity, impulzivity a nesoustředěnosti.

Termín „porucha pozornosti“ (ADD) poprvé použil americký psychiatr Leon Eisenberg ve 40. letech 20. století. Navrhl, že ADD je důsledkem dědičné neurologické poruchy.

Koncem 60. let 20. století začal americký dětský psychiatr Dr. Keith Conners studovat a popisovat příznaky ADHD a v roce 1980 zveřejnil Connersovu hodnotící škálu pro diagnostiku této poruchy.

V roce 1987 zařadila Americká psychiatrická asociace ADHD do Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch, třetího vydání (DSM-III), kde ji definovala jako duševní poruchu charakterizovanou neschopností udržet pozornost, impulzivním chováním a hyperaktivitou.

Od té doby se ADHD stala předmětem významného výzkumu a porozumění jejím příčinám a léčbě se rozšířilo. Dnes je ADHD všeobecně přijímána jako skutečná porucha a je léčena řadou léků, psychoterapií a behaviorálními intervencemi.

Díky vhodné léčbě mohou ale lidé s ADHD vést plnohodnotný a úspěšný život.

ZDROJE:

Šlapal, R. (2007). Vývojová neurologie pro speciální pedagogy. Brno: Paido.

Taylor, John F. (2012). Jak přežít s hyperaktivitou a poruchami pozornosti. Praha: Portál.

Riefová, S. F. (2010). Nesoustředěné a neklidné dítě. Praha: Portál.

Munden, A.; Arcelus, J. Poruchy pozornosti a hyperaktivita. Praha: Portál.

Pokorná, V. (2010). Teorie a náprava vývojových poruch učení a chování. Praha: Portál.

Jucovičová, D.; Žáčková, H. (2008). Relaxace nejen pro děti ADHD. Praha: Portál.