Japonská neverbální komunikace – tajemství japonského úsměvu

Japonsko je pro mnohé z nás zemí záhadnou,vzdálenou a zároveň přitažlivou. Díky působení japonských firem v evropských zemích se s příslušníky tohoto národa setkáváme poměrně často.

Vzhledem ke geografické vzdálenosti i kulturním odlišnostem však můžeme zažívat při komunikaci s Japonci pocit nepochopení. Čím to je? A čemu při interakci s nimi věnovat pozornost?

Interkulturní neverbální komunikace

Každá kultura má své artefakty, jazyk, verbální a neverbální symboly, symbolické významy, normy, hodnoty, přesvědčení a tradice.

Právě s kulturními konvencemi a rituály pak souvisí komunikační etiketa, která zahrnuje mnoho aspektů verbální i neverbální komunikace. Mezi ty lze řadit rituály týkající se pozdravů, pravidla týkající se usmívání nebo projevování či potlačování emocí.

Právě pravidla a konvence uznávané v té které kultuře stanovují například přípustnou míru doteků nebo optimální fyzickou distanci.

Mnohé komunikační způsoby jsou však vlastní všem lidem a napříč všemi kulturami. Komunikační rozdíly mezi jednotlivými kulturami jsou tak spíše otázkou míry, než absolutní odlišnosti.

Neverbální komunikace v Japonské kultuře

Stejně jako arabská kultura je i ta japonská vysokokontextová a nepřímá. Také je pro ni velmi typické „zachování tváře“.

Pro japonskou kulturu je pak dále charakteristické, že sice má na jedné straně velmi detailně propracovanou řeč těla, což ilustruje japonské přísloví:

Všechno zlo pochází z úst.“ (Kuchi wa wazawai no moto.)

Na druhé straně je však silně omezované spontánní vyjadřování vlastních emocí a je nutné v komunikaci dodržovat velké množství pravidel. Právě tyto charakteristiky mají významný vliv na neverbální komunikaci.

Japonská kultura má tedy mnoho specifik, které ji mohou činit nesrozumitelnou a nepochopitelnou pro jedince z jiných kultur. Ač Japonsko dle Hofstedeho není kolektivistická země, vzhledem k historii a tradici Japonska se při komunikaci Japonců uplatňují mnohé mechanismy, které bývají typické právě pro kolektivistické kultury.

Právě z toho důvodu je pro Japonce neverbální komunikace velmi významná a vyznačuje se následujícími charakteristikami:

• je rezervovaná a omezovaná

• je mluvčím kontrolovaná, neboť ukázání svých vnitřních pocitů veřejnosti je ostudné

• jsou jasně vymezená pravidla pro muže a ženy

• fyzický kontakt je omezený

• je nemožné jednoznačně vyjádřit „ne“

• je nepřímá

Z těchto základních charakteristik vyplývají i další specifika japonské neverbální komunikace. Stejně jako v arabské kultuře, také v japonské má přivítání jiná pravidla než v euroamerickém prostředí.

Vzhledem k tomu, že v japonské kultuře je omezen fyzický kontakt při komunikaci s druhými, používá se při pozdravu oboustranná úklona – jedinec výše společensky postavený má právo se klanět o něco méně než jedinec níže postavený.

Čím je úklon hlubší a delší, tím více se prokazuje druhému respekt. Muži mají při úkloně paže podél těla, ženy mají dlaně na stehnech.
Pro lidi z jiné kultury mohou být zavádějící mnohá japonská gesta.

• K vyjádření hněvu se používají ukazováčky za hlavou, které tak vytvoří jakési „rohy“.

• K žádosti o odpuštění nebo k vyjádření díků za jídlo se užívá sepnutých dlaní.

• Stud je vyjádřen otevřenou dlaní na zátylku. Natažená ruka, jako kdyby k modlitbě, ale jen jednou rukou, znamená omluvu.

• Vztyčený malíček symbolizuje přítelkyni nebo manželku.

• Zatažení malíčkem za spodní víčko vyjadřuje nesouhlas.

• „Ne“ je vyjádřeno máváním rukou před obličejem ze strany na stranu. Ač je toto gesto využíváno pro vyjádření ne, původně mělo význam „neumím mluvit“, což je pro Japonce lépe snesitelná forma vyjádření odmítnutí.

Také proxemika a teritorialita (tedy udržování odstupu od ostatních a vnímání osobního prostoru) mají v japonské kultuře svá určitá specifika.

V japonské kultuře totiž fyzická vzdálenost lidí od sebe značí i to, jak jsou od sebe vzdáleni psychicky v rámci vertikální sociální struktury.

Mladí lidé by si tak měli zachovávat odstup od starších, podřízení od nadřízených. Na druhou stranu však v japonštině neexistuje slovo, které by znamenalo „soukromí“ a Japonci si do jisté míry užívají davy, kde je dokonce přípustné náhodně se dotknout druhého bez nutnosti omluvy.

Pokud hovoříme o teritorialitě, pak je zajímavé sledovat zařízení domů, kdy v japonských domovech je vše směřováno do středu tak, aby se uprostřed domu mohla setkávat rodina.

Přímý oční kontakt při komunikaci je pro Japonce nepříjemný, ohrožující a necítí se pak v komunikaci dobře. Pro japonskou kulturu je naopak přirozené, že pohled dolů nebo zavřené oči vyjadřují pozorné naslouchání druhému a souhlas s ním.

Častý oční kontakt není typický ani v období namlouvání, kdy mladí Japonci spíše než na sebe hledí společně na nějaký objekt, např. na měsíc na obloze či na vázu s květinami na stole.

V souvislosti s japonskou kulturou je důležité upozornit také na odlišné používání úsměvu. Japonský úsměv nebývá nutně vyjádřením radosti či souhlasu, ale spíše formou dodržování etikety. Japonské děti trénují od mala úsměv jako sociální povinnost, neboť je nutné předcházet konfliktům a smutku u lidí v okolí.

Japonci se tedy usmívají i v situacích, kdy by jedinec z jiné kultury plakal, např. při oznámení o smrti dítěte apod. Dalším typicky japonským projevem v neverbální komunikaci je přitakávání hlavou, což má obdobný význam jako úsměv a souvisí s tím, že Japonci nejsou schopní vyjádřit přímé „ne“.

Pro vyjádření „ne“ existuje asi 17 nepřímých způsobů. Neustálé přitakávání má sloužit k udržení rovnováhy a vyhnutí se konfliktu a nemusí znamenat souhlas.

V Japonsku se projevují i další specifika v neverbální komunikaci, která jsou odlišná od jiných kultur. Je zde důsledné rozdělení rolí pro ženy a muže, kdy muž zajišťuje rodinu finančně a žena o rodinu pečuje v domácnosti.

To se navenek projevuje mimo jiné i v tom, že i dnes je ještě velmi běžné, že žena obouvá svému muži po příchodu bačkory. S japonskou kulturou se dále pojí pojem „ztráta tváře“, což je pro Japonce velmi závažný problém.

Ke „ztrátě tváře“ může dojít např. při pocitu neúspěchu ve skupině nebo při pocitu urážky ze strany druhého. V historii po ztrátě tváře mohlo dojít i k sebevraždě, dnes se jedná o újmu spíše psychickou -Japonci často přeruší kontakty s lidmi, mezi kterými ke ztrátě tváře došlo.

Důležité je zmínit také to, že např. při předávání vizitky je potřeba používat obou rukou, jinak je možné Japonce urazit.

Japonská kultura zůstává i přes postupující globalizaci značně odlišnou od té naší. Vzájemné poznávání a uvědomění si rozdílů nám však pomáhá při překonávání kulturních propastí a usnadňuje vzájemnou komunikaci a pochopení.

Zajímavosti – neverbální komunikace

Neverbální komunikace je důležitou součástí každodenního života. Neverbální komunikaci používáme k tomu, abychom se vyjádřili a porozuměli ostatním.

Znalost různých typů neverbální komunikace a jejích forem nám může pomoci lépe komunikovat s lidmi kolem nás.

• Průměrný člověk mluví rychlostí 125 až 150 slov za minutu, zatímco neverbální komunikace může probíhat až desetkrát rychleji.

• Ve většině případů se na neverbální komunikaci spoléháme více než na komunikaci verbální. Ve skutečnosti je až 93 % naší komunikace neverbální.

• Neverbální komunikaci lze rozdělit do dvou kategorií: řeč těla a mimika. Řeč těla zahrnuje držení těla, gesta a oční kontakt, zatímco mimika zahrnuje výrazy jako úsměv, zamračení a zvednuté obočí.

• Výrazy obličeje jsou univerzální, což znamená, že jsou vykládány stejně napříč kulturami. Řeč těla se však může v jednotlivých kulturách lišit.

• Neverbální komunikace může sloužit k vyjádření emocí, jako je štěstí, smutek, strach a hněv. Lze ji také použít k vyjádření dominance nebo podřízenosti, stejně jako k vyjádření souhlasu nebo nesouhlasu.

• Neverbální komunikace může být použita ke zdůraznění nebo popření toho, co říkáme verbálně. Například když někdo řekne „nezlobím se“, ale zamračí se, vyjadřuje to jiné sdělení, než kdyby to řekl s úsměvem.

• Neverbální komunikace může být použita také k projevení důvěry. Toho lze dosáhnout prostřednictvím řeči těla, například vzpřímeným postavením, navázáním očního kontaktu a používáním expanzivních gest.

• Neverbální komunikaci lze použít k projevení empatie a porozumění. Toho lze dosáhnout prostřednictvím řeči těla, například předklonem, přikyvováním a soucitnou mimikou.

• Neverbální komunikace může být účinným způsobem, jak ovlivňovat lidi. Lze ji použít k vytvoření pocitu důvěry a vztahu, stejně jako k získání shody a souhlasu.

• Neverbální komunikaci lze použít k určení hranic. Toho lze dosáhnout prostřednictvím řeči těla, například zkřížením rukou, stáním v odstupu nebo vyhýbáním se očnímu kontaktu.

To je jen několik z mnoha zajímavých faktů o neverbální komunikaci. Znalost a pochopení těchto faktů vám může pomoci efektivněji komunikovat s lidmi kolem vás.

ZDROJE:

DeVito, J. (2008). Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. Praha: Grada. Hall, E. (1990). The hidden dimension. New York: Anchor Books. Hall, E. (1990). The silent language. New York: Anchor Books. Hofstede, G., & Hofstede, G. (2007). Kultury a organizace: software lidské mysli: spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde. Ishii, S. (1973). Characteristics of Japanese Nonverbal Communicative Behaviour. Communication, 2(Nov), pp. 43-60. Kocourková, J. (2009). Etiketa na cesty, aneb, Jiný kraj, jiný mrav. Velké Bílovice: TeMi CZ. Matsumoto, D., & Hwang, H. (2013). Cultural Similarities and Differences in Emblematic Gestures. Journal of Nonverbal Behavior, vol. 37(issue 1), pp. 1-27. Průcha, J. (2010). Interkulturní komunikace. Praha: Grada. Škrábová, M. (2013). Komparace interkulturní kompetence českých a japonských vysokoškolských studentů. Praha. Škrábová, M. (2008). Psychologické aspekty personální práce v japonské spolecnosti v ČR. Praha. Japan – Geert Hofstede. (2013). In The Hofstede Centre. [cit 2013-07-10]. Dostupné z WWW: .

Japanese Body Language (2013). In Tofugu. [cit 2013-07-10]. Dostupné z WWW