Diagnóza: hypochondrie

Každá zná ve svém okolí někoho, kdo je u lékaře „pečený vařený“, neustále mluví o svém chatrném zdraví a utrácí stovky až tisíce korun za léčiva a vitamíny. Jediné, čím je však nemocen, je jeho strach z nemoci.

Hypochondrie se vyznačuje nadměrnými obavami o svoje zdraví, přílišným sebepozorováním a strachem z nemoci. Postižený se stále obává, že má jednu či více závažných onemocnění a často podstupuje všelijaká lékařská vyšetření, která ale jeho obavy potvrdí jen výjimečně.

Od lékaře k lékaři, ale k psychiatrovi ne!

Normální kýchnutí je pro hypochondra už problém, se kterým rozhodně musí k lékaři. Jakýkoli tělesný pocit je pro něj ohrožující a vyvolává intenzivní úzkost a strach. V závažných případech může hypochondrie silně narušovat normální fungování člověka na osobní, profesní i společenské rovině.

Pacienti trpící hypochondrií se většinou zaměřují na jeden až dva tělesné orgány typicky v oblasti břicha, srdce či hlavy. Časté jsou úzkosti z nemocí, které jsou aktuálně v hledáčku médií.

Hypochondrický člověk může být tak v době zvýšeného zájmu zpravodajských serverů o určitou nemoc velmi zaujat strachem z prasečí chřipky, AIDS nebo rakoviny. Stejně tak může obava následovat a přetrvávat po nějakém úrazu, skutečném onemocnění či operaci.

Většina pacientů trpících hypochondrií se nedostane do péče psychiatra či psychologa, protože zůstávají v péči somatických lékařů. Také poměrně vzácné zastoupení plně rozvinuté hypochondrické poruchy v populaci (1%) znamená nízkou informovanost veřejnosti i lékařů.

Do psychiatrické péče se dostávají pacienti s plně rozvinutou poruchou nebo s dalšími doprovodnými poruchami jako jsou úzkosti či deprese.

Teorie vzniku hypochondrie

Dle psychodynamických škol je hypochondrie přenesením potlačených pocitů na jistý tělesný orgán. Jedná se nejčastěji o hněv na okolí či pocity viny, které mohou pacienti odžívat tím, že přijdou žádat o pomoc a pak ji odmítnou jako neúčinnou. Další teorie mluví o přílišném rozmazlování v dětství, které vede k potřebě neustálé péče i v dospělosti.

Kognitivně behaviorální přístup operuje s teorií učení. Pacient se dle této teorie naučil spojovat úzkostné podněty s vlastním tělem. Dále toto spojení posiluje vyhýbavým chováním a chybným myšlenkovým zpracováním.

Tím uzavírá bludný kruh neustálých obav a úzkostí. Následně přijímá roli pacienta, díky které se může vyhnout konfrontaci s vlastními životními problémy, které onemocnění zastírá.

Průběh a prognóza

Typický průběh onemocnění začíná mylnou interpretací nějakého tělesného pocitu, který pacient zažil v době zvýšeného stresu nebo normální somatické nemoci.

• „Bolí mě žaludek, může to být rakovina.“

To následně vede ke zvýšenému sebepozorování, které utvrzuje mylnou interpretaci.

• „Když se na svůj žaludek zaměřím, začne bolet ještě více. Musí to být rakovina.“

Obavy se mohou přesunout i na jiné tělesné pochody a dále posílit úzkost.

• „Navíc mám podivnou vyrážku a občas se mi špatně dýchá. To už asi budou ty metastáze.“

Zaměření pozornosti na určitou část těla navíc může skutečně vést ke změně její funkce, protože mnohé tělesné systémy jsou za normálních okolností řízeny mimovolně, ale dají se kontrolovat i vůlí (typickým příkladem je dech).

Stres plynoucí ze zvýšeného pozorování mění celkové nastavení těla do pohotovostního režimu, což vyvolává další symptomy (bušení srdce, zrudnutí kůže, zrychlený dech atd.), které se okamžitě stávají předmětem dalších obav. Bludný kruh se uzavírá.

Hypochondrie u lékaře

Pacient pak úzkostně sleduje svoje tělesné funkce a při jakémkoli náznaku odchylky utíká za lékařem. Lékařovo ujištění, že je naprosto v pořádku, mu zpravidla nestačí a dožaduje se dalších a dalších testů. Nenalezení patologie pro takového pacienta neznamená, že není nemocen, ale že se lékař dost nesnažil, je neschopný či nepozorný.

Tyto pochyby mohou být i živnou půdou pro různé katastrofické scénáře o smrtelném onemocnění, které mu lékař odmítá sdělit, protože je chrání před krutou pravdou.

Není tedy nijak výjimečné, že pacient trpící hypochondrií navštíví několik lékařů včetně různých specialistů a je ochoten cestovat i přes celou republiku, aby navštívil špičky v oboru. Hypochondričtí pacienti jsou ochotni udělat prakticky cokoli, aby zabránili své imaginární katastrofě.

Průběh choroby bývá dosti pestrý. Začíná zpravidla v adolescenci a vrcholu dosahuje kolem 30 let u mužů a 40 let u žen, může se však vyskytovat i po 50. roce života. V jedné třetině případů dojde po čase k samovolnému uzdravení. U dvou třetin je ale průběh chronický a kolísavý.

Lehké varianty mají malý vliv na pacientovo běžné fungování. Těžké chronické případy však mohou končit plným invalidním důchodem (jak žádat o invalidní důchod 2022), svalovou atrofií (úbytku svalové hmoty) a osteoporózou z neaktivity. Lepší prognózu mívají pacienti s jinými přidruženými úzkostmi a depresemi, protože se dříve dostanou do péče psychiatra či psychologa.

Je opravdu nemocný jen strachem z nemoci?

Hypochondrii je nutno odlišit od jiných duševních poruch. Nejdříve je ale potřeba vyloučit skutečnou tělesnou nemoc. Následně se posuzuje míra přesvědčení o vlastním onemocnění. Pokud je pacient o své nemoci naprosto nevývratně přesvědčen, pak se jedná spíše o hypochondrický blud typický pro schizofrenii či trvalou poruchu s bludy.

Nejde tedy již o neurotický symptom, nýbrž o symptom psychotický, který se léčí antipsychotiky. Z neurotických poruch se hypochondrie vyskytuje spolu s panickou poruchou či obsedantně-kompulzivní poruchou.

Pozornost je také třeba věnovat rozdílu mezi hypochondrií a larvovanou depresí. Larvovaná deprese je specifický druh depresivního onemocnění, které se projevuje spíše tělesnými symptomy než smutkem a pocity viny. Odlišit lze podle denní kolísavosti obtíží a častého zhoršení v ročních obdobích typických pro depresi (podzim, jaro).

Obtížné může být i rozlišení od různých psychosomatických obtíží. V případě psychosomatických poruch jde ale pacientům spíše o potvrzení onemocnění než o jeho léčbu a udávají spíše více symptomů než konkrétních nemocí. Psychosomatický pacient tak může udávat, že ho neustále bolí břicho, zatímco člověk trpící hypochondrií je už rovnou přesvědčen, že jde o žaludeční vřed.

Léčba hypochondrie

Léčba hypochondrie bývá náročná. Pacienti zpravidla odmítají psychologickou interpretaci nemoci a jsou přesvědčeni, že jsou nemocní tělesně. Svými neustálými stesky a stížnostmi bývají zdravotníky považováni za velmi otravné a nepříjemné pacienty.

Pokud se nám ale podaří pacienta přesvědčit k návštěvě psychologa či psychiatra, bývá terapií první volby kognitivně behaviorální přístup nebo psychodynamické směry. Psychiatr dále předepisuje antidepresiva, vzácně i anxiolytika. Při psychotických příznacích se podávají i antipsychotika.

Hypochondrická porucha je poměrně vzácná a často jen přechodná. Objevuje se nejčastěji v obdobích zvýšeného stresu. Její průběh může být pro okolí nemocného velmi vysilující, ale je třeba si uvědomit, že jde jen o následek nekvalitního života a špatných mezilidských vztahů, které nutí tyto pacienty vyhledávat péči ostatních touto nevhodnou formou.

Hypochondrická porucha dle MKN (F45.2)

Základním rysem je přetrvávající zabývání myšlenkami‚ že pacient má jednu nebo více závažných a progresivních somatických nemocí‚ které se projevují trvalými somatickými potížemi nebo trvalým zabýváním vlastním fyzickým vzhledem.

Normální nebo běžné pocity a jevy často pacienti interpretují jako abnormální a zneklidňující. Pozornost je obvykle zaměřena pouze na jeden nebo dva orgány nebo tělesné systémy.