Dědičnost poruch učení – „může to mít po mně?“

V poradně občas slýcháme věty typu: „Já taky psal hrozně, to bude mít po mně“ nebo „Víte, on manžel taky čte špatně, nemůže to mít syn po něm?“.

Rodiče někdy sami odhalí, že problémy se kterými se aktuálně potýká jejich dítko, jsou až nápadně podobné těm, co měli oni sami, když sedávali v lavicích. Samozřejmě je pak napadne, jestli mohou být takové věci dědičné nebo zda něco při výchově nezanedbali.

Někteří rodiče se v domnění, že dítě je pouze líné psát nebo číst hezky, uchylují k chybným výukovým metodám, které zahrnují opakované přepisování stejného textu „dokud to pěkně nenapíše“ apod. Má to ale cenu?

Co jsou poruchy učení?

Poruchy učení obecně jsou důsledkem nezralosti některých oblastí potřebných pro zdárný nácvik čtení, psaní a jiných školních dovedností.

Asi nejznámější a nejdůkladněji prozkoumaná je porucha učení zvaná dyslexie. Jedná se o poruchu v oblasti čtení, kdy dítě ačkoliv je intelektově dobře vybaveno, výuka probíhá běžným způsobem jako u ostatních dětí a rodinné prostředí je dostačující, má dítě obtíže naučit se číst.

Podkladem pro tuto poruchu mohou být potíže v oblasti sluchové percepce, kdy dítě např. nedokáže správně rozlišit jednotlivá písmena ve slově. Problém může být také např. ve zrakové percepci, kdy dítěti činí obtíže rozeznat jednotlivé písmena, která jsou si podobná jako např. m,n; b,p,d; a,o atd.

Často také může být pro dítě složité sledovat text či správně vyslovovat některá slova, což jsou obtíže pocházející z motorické oblasti a i ty mohou způsobovat komplikace ve čtení.

Důvodů je více, ale projevy zůstávají podobné. Čtení je krkolomné, pomalé, dítě často komolí slova, zaměňuje písmena, domýšlí obsah textu, čte neplynule, intonace vázne a mnohokrát dítě čte aniž by vědělo o čem, neboť se na tolik soustředí na samotné čtení, že na obsah textu již nezbývá kapacita.

Typy poruch učení: dyslexie, dysgrafie a dyskalkulie

Dyslexie je pojem, který označuje potíže při osvojování a zpracování jazyka, které se obvykle projevují nedostatečnou schopností číst a psát.

Lidé s dyslexií mají potíže spojit písmena, která vidí na stránce, se zvuky, které vydávají. V důsledku toho je pro ně čtení pomalé a namáhavé a není pro ně plynulé.

Problémy se čtením začínají ještě předtím, než se naučí číst. Děti mohou mít například problémy s rozdělováním mluvených slov na slabiky a s rozpoznáváním slov, která se rýmují.

Děti v předškolním věku nemusí být schopny rozpoznat a napsat písmena tak dobře jako jejich vrstevníci. Lidé s dyslexií mohou mít potíže také s přesností a pravopisem. Běžně panuje mylná představa, že všechny děti s dyslexií píší písmena pozpátku nebo že všechny děti, které píší písmena pozpátku, mají dyslexii.

Lidé s dyslexií, včetně dospívajících a dospělých, se často snaží vyhýbat činnostem zahrnujícím čtení, pokud mohou (čtení pro radost, čtení návodů). Často tíhnou k jiným médiím, jako jsou obrázky, video nebo zvuk.

Dysgrafie je termín označující potíže s přenášením myšlenek na papír. Problémy s psaním mohou zahrnovat potíže s pravopisem, gramatikou, interpunkcí a rukopisem.

Dyskalkulie je pojem, který se používá k popisu obtíží při učení se pojmům souvisejícím s čísly nebo při používání symbolů a funkcí k provádění matematických výpočtů.

Problémy s matematikou mohou zahrnovat potíže se smyslem pro čísla, zapamatováním matematických faktů, matematickými výpočty, matematickým uvažováním a řešením matematických problémů.

Co způsobuje poruchy učení?

Ne vždy se ví, proč má člověk poruchu učení. Někdy je to proto, že je narušen vývoj mozku člověka, a to buď před narozením, během narození nebo v raném dětství.

To může být způsobeno např:

• onemocnění matky v těhotenství
• problémy během porodu, které brání přísunu dostatečného množství kyslíku do mozku
• nenarozené dítě má některé geny předané po rodičích, které zvyšují pravděpodobnost poruchy učení
• onemocnění, jako je meningitida, nebo úraz v raném dětství

U některých zdravotních stavů může být pravděpodobnost výskytu poruchy učení vyšší.

Například každý člověk s Downovým syndromem má určitou míru poruchy učení a stejně tak mnoho lidí s dětskou mozkovou obrnou.

Někteří lidé s epilepsií mají také poruchu učení a mnoho lidí s autismem.

Dědičnost poruch učení

Vraťme se ale k dědičnosti. Je možné poruchy učení podědit po svých rodičích?

Studie dvojčat ukazují, že u jednovaječných dvojčat se objevují stejné dyslektické obtíže u 68% zkoumaných případů. U dvojvaječných dvojčat je tato shoda sice jen 38%, přesto se jedná o celkem vysoká čísla.

Při porovnání obtíží u otců a synů se došlo ke shodě 40%, za to u matek a dcer pouze 18%. Tento rozdíl lze vysvětlit například tím, že obecně je výskyt dyslektických obtíží u chlapců častější než u dívek.

Důvodem k této nerovnováze může být vývoj mozku, který je rozdílný u chlapců a u dívek. U chlapců probíhá zrání centrální mozkové soustavy déle, ale oproti dívkám jsou obě mozkové hemisféry dříve specializované na jednotlivé funkční oblasti.

U dívek na druhou stranu dochází k rychlejšímu zrání mozkových funkcí, ačkoliv hemisféry nejsou ještě tolik specializované jako u chlapců. Obecně lze tedy říci, že způsob dozrávání a vývoje mozku u dívek je vhodnější pro výuku čtení než u chlapců, díky lepší propojenosti obou hemisfér.

Dědičnost dyslexie

Odhaduje se tedy, že dědičnost dyslexie činí přibližně 60%. Může se stát, že dyslektické obtíže se objeví i u dítěte, jehož rodiče podobnými problémy netrpěli.

Důvodem ke vzniku mohou být například i perinatální obtíže, které způsobily poškození v té oblasti mozku, která je potřebná pro správný nácvik čtení.

Někteří vědci, se snažili odhalit konkrétní geny související se vznikem poruch učení jako je dyslexie. Objevilo se několik genů, jejichž narušení může mít za následek například horší propojení obou mozkových hemisfér, což následně dává vzniknout potížím se čtením.

V případě, že by se dokázaly tyto geny včas odhalit, bylo by podle některých vědců možné vytvořit speciální třídy, kam by se děti s predispozicemi pro tento druh poruch umisťovaly, aby se jim mohl věnovat specializovanější péče. V dnešní době inkluzivního vzdělávání, by však tento návrh pravděpodobně neměl úspěch.

Přístup k dětem s poruchami učení

K dětem s touto poruchou je zajisté potřeba přistupovat s určitými ohledy. Opakovaným čtením dlouhých složitých textů, za účelem procvičení, nadáváním, urážením, vyčítáním a podobnými způsoby výchovy se čtení dítěte nezlepší.

Naopak ke čtení získá nechuť, která bude prohlubovat jeho obtíže. Vhodné je tedy získat co nejvíce informací z odborných publikací a od odborníků a dítě za jeho špatné čtení netrestat. Vždyť to koneckonců může mít právě po rodičích…

Vyhledání pomoci při poruchách učení

Včasná léčba je klíčová, protože problém může narůstat. Dítě, které se na základní škole nenaučí sčítat čísla, nebude na střední škole schopno zvládnout algebru. Děti, které mají poruchy učení, mohou mít také:

• úzkost o své známky
• deprese
• nízké sebevědomí
• únava
• menší motivaci

Některé děti mohou vyvádět, aby odvedly pozornost od svých problémů ve škole.

Pokud má člověk podezření, že jeho dítě má problémy s učením, můžete požádat školu o vyšetření, zda se nejedná o poruchu učení. Nebo si může nechat udělat soukromé vyšetření mimo školní systém.

Učitel dítěte, rodiče nebo opatrovník a poskytovatel zdravotní péče jsou některé z osob, které mohou požádat o vyhodnocení. Dítě pravděpodobně nejprve podstoupí všeobecné lékařské vyšetření, které zkontroluje, zda nemá problémy se zrakem, sluchem nebo jiné zdravotní problémy, které mohou ztěžovat učení.

Často bude dítěti provedena řada vyšetření týmem odborníků, mj:

• psychologa
• speciálního pedagoga
• ergoterapeut
• sociální pracovník nebo zdravotní sestra
• specialista na řeč a jazyk

Tito odborníci spolupracují při rozhodování, zda potíže dítěte splňují definici poruchy učení. Zjišťují také, jaké speciálně pedagogické služby jsou potřeba, pokud dítě poruchu má. Tým při svém rozhodování vychází z následujících skutečností:

• výsledcích testů
• zpětné vazby od učitelů
• podnětech od rodičů nebo opatrovníků
• přehledu o tom, jak si dítě vede ve škole

Poskytovatel zdravotní péče dítěte může také provést testy, aby zjistil, zda se u dítěte nevyskytují duševní poruchy, jako je úzkost, deprese a ADHD. Tyto duševní stavy mohou přispívat k opoždění ve studijních dovednostech.