Abraham Maslow a teorie seberealizace

Abraham Maslow patří mezi významné představitele americké psychologie. Jako zakladatel humanistické psychologie podstatně přispěl k odhalování lidské psychiky.

Abraham Harold Maslow je znám především jako autor hierarchie lidských potřeb. Zabýval se ale také tématem seberealizace a touhy po sebenasplnění.

Počátek a konec

Abraham Maslow se nejprve zajímal o behaviorismus (psychologický směr, který se zaměřuje pouze na pozorovatelné chování, nikoli na duševní stav, protože ten se nedá experimentálně ověřit) a psychoanalýzu. Nakonec se ale odklonil od obou směrů a vytvořil spolu s dalšími psychology nový směr v psychologii neboli humanistickou psychologii.

Humanistická psychologie je směr, který předpokládá, že člověk je schopen svobodné volby, cílevědomého, účelného a tvořivého jednání. Klade důraz především na pozitivní aspekty lidské přirozenosti, tedy altruismus, lásku a potenciál k osobnímu rozvoji.

Základním konceptem humanistické psychologie je seberealizace či sebeaktualizace, kterou Maslow definuje jako lidskou touhu po sebenaplnění, jako tendenci uskutečnit to, co je možné.

Maslow pracoval jako vedoucí Katedry psychologie na Brandeisově univerzitě. Upozornil na sebe hlavně knihou Motivace a osobnost, jež byla poprvé vydána v roce 1954. V roce 1967 se pak stal předsedou Americké psychologické asociace. Zemřel na srdeční infarkt ve věku 62 let.

Seberealizace

Maslow se zaměřoval na to, co vede k mentálnímu zdraví na rozdíl od většiny jeho psychologických předchůdců, kteří se zabývali psychickými poruchami.

Studoval jedince, kteří mimořádným způsobem realizovali svůj potenciál. Také pracoval se studenty vysokých škol, kteří vyhovovali jeho definici seberealizace. U těchto studentů zjistil, že patří k jednomu procentu nejzdravějších lidí z populace. Tito studenti se úspěšně přizpůsobovali novým životním podmínkám a účinněji užívali svého talentu a schopností.

Mnoho lidí prožívá přechodné okamžiky seberealizace, které Maslow nazval vrcholné zážitky. Vrcholný zážitek je charakterizován pocitem štěstí a naplnění, jde o dočasný, spontánní, na sebe nezaměřený stav dosažení cíle. Vrcholné zážitky mohou mít různou intenzitu a mohou se vyskytnout v různých souvislostech.

Seberealizující se lidé podle něj účinněji vnímají realitu a jsou schopni tolerovat nejistotu, akceptují sebe a druhé lidi takové, jací jsou, jsou spontánní v myšlení i chování, zaměření spíše na problém než na sebe, mají smysl pro humor, jsou vysoce tvořiví, odolní vůči vlivu kultury, mají starost o blaho lidstva, jsou schopni hlubokého uvědomění základních životních zkušeností, mají hluboké uspokojující mezilidské vztahy spíše s několika lidmi než s větším množstvím lidí a jsou schopni pohlížet na život z objektivního hlediska.

Hierarchie potřeb a co k ní patří

Maslow předpokládal, že existuje nejméně pět skupin cílů, které lze označit jako základní potřeby. Tyto potřeby jsou hierarchicky uspořádané a mají podobu pyramidy.

• fyziologické potřeby
• bezpečí
• láska
• uznání
• sebeaktualizace

Na nejnižším stupni jsou fyziologické potřeby, jako je například hlad, žízeň, únava a spánek. Fyziologické potřeby jsou většinou homeostatické, tedy udržující rovnováhu, stálost vnitřního prostředí.

Potom jsou potřeby bezpečí – jistoty, stability, spolehlivosti, osvobození od strachu, úzkosti a chaosu. Potřeba struktury, pořádku, zákona, mezí, cítit se zabezpečen a mimo nebezpečí. Toto je patrné zejména u dětí, které mají rády řád a předvídatelnost událostí. Ale i dospělí se cítí lépe v dobře organizované společnosti, která je chrání před případným nebezpečím.

Na třetí úrovni leží potřeby lásky, náklonnosti, sounáležitosti a potřeba někam patřit.

Pak následují potřeby uznání jako potřeba dosažení úspěšného výkonu, prestiže, potřeba být kompetentní, získat souhlas, uznání, pozornosti, důležitosti a ocenění. To se týká jak uznání okolí, tak vlastní sebeúcty a vysokého sebehodnocení.

Na vrcholu hierarchie se nachází potřeba seberealizace, kam patří potřeba nalézt sebenaplnění, realizovat vlastní potenciál. Jde o, aby jedinec uplatnil své vlastnosti a využil své možnosti.

Člověk by měl dělat to, na co se hodí. Uspokojení této potřeby je tudíž individuální. Může se projevit jako touha malovat, být atletem, vynálezcem nebo dobrou matkou. Nemusí jít o vlastní tvorbu, i když u lidí s kreativními schopnostmi tomu tak obvykle je.

Nižší a vyšší potřeby

Nižšími potřebami jsou fyziologické potřeby, potřeby bezpečí, potřeby lásky a sounáležitosti a potřeba uznání. Vyššími potřebami jsou především seberealizace a potřeby růstu.

Nižší potřeby jsou lokalizovanější, hmatatelnější a omezenější než potřeby vyšší. Čím vyšší je úroveň potřeb, tím svobodnější a účinnější může být psychoterapie.

Na úrovni nižších potřeb je psychoterapie stěží platná, neboť hlad těžko uspokojíme mluvením. Pro vyšší potřeby musí být splněno více předběžných podmínek a jejich vznik vyžaduje příznivější vnější okolnosti.

Vyšší potřeby jsou subjektivně méně naléhavé. Čím vyšší potřeba, tím méně je důležitá pro přežití. Člověk nepociťuje velkou potřebu je uspokojit, tudíž může déle odkládat její uspokojení a potřeba se snáze trvale ztrácí.

Život na úrovni vyšších potřeb však vede k větší biologické efektivnosti, delšímu životu, k menšímu počtu nemocí, lepšímu spánku, chuti k jídlu atd. Ti, u kterých již došlo k uspokojení obou druhů potřeb, si obvykle více cení vyšších potřeb než nižších.

Tato hierarchie potřeb stoupá od základních biologických potřeb ke složitějším motivům. Vyšší potřeby se stanou důležitým zdrojem motivace až poté, co jsou alespoň částečně uspokojeny potřeby, jež leží v hierarchii níže. Když je obtížné získat jídlo a bezpečí, člověk se zaměří hlavně na uspokojení těchto potřeb a vyšší motivy mají jen malý význam.

Tyto potřeby musí být neustále uspokojovány, aby jedinec mohl postupovat výše v hierarchii potřeb. Pokud jde snadno dosáhnout základních potřeb, tak má člověk čas a sílu věnovat se estetickým a intelektuálním zájmům.

Maslowova hierarchie vcelku výstižně popisuje základní lidské pohnutky, které ovlivňují chování a prožívání v západní společnosti. Přesto se nevyhla kritice. Především kvůli předpokladu, že úsilí o seberealizaci vzniká teprve poté, co má jedinec uspokojeny nedostatkové potřeby (fyziologické potřeby, potřeby bezpečí, potřeby lásky a sounáležitosti a potřebu uznání).

Řada umělců a vědců se věnovala tvůrčí práci, i když neměla zajištěny ani základní podmínky pro život jako dostatek jídla a bezpečí. Také se uvádí, že tato hierarchie může vyjadřovat pohnutky ctižádostivých mužů západního světa, ale hierarchie ženských potřeb může být jiná.