Psychoterapie zaměřená na tělo překonává rozdíl mezi tělem a duší

To, že tělesné prožívání ovlivňuje i prožívání psychické, je fakt známý už od antických dob. Vhodná práce s naším tělem tak může pomoci s mnohými psychickými obtížemi. A právě z tohoto poznatku čerpá na tělo orientovaná psychoterapie.

My lidé jsme komplexní organismy, jsme syntézou těla, duše i ducha. Naše tělo se stará o to, abychom mohli existovat ve světě, s jeho pomocí se vztahujeme ke svému prostředí, náš jazyk nám umožňuje mluvit, svýma rukama uchopujeme věci, po kterých toužíme, a díky svým nohám se můžeme ve světě pohybovat z místa na místo. 

Naše duše je s tělem pevně svázána a duševní nepohoda se často projeví i na těle. Když jsme nervózní, třesou se nám ruce, když jsme veselí, cítíme se plni energie a naopak když máme hlad, nejsme takřka schopni myslet na nic jiného než na jídlo.

Na tělo orientovaná psychoterapie staví na předpokladu, že se psychické napětí odráží v napětí tělesném a funkcích vnitřních orgánů. Oproti tomu systemická psychoterapie se zabývá rodinnou terapií všech členů rodiny.

Její základní myšlenkou je, že naše potlačené emoce se ukládají v podobě energetických bloků v těle a ovlivňují jeho funkci. 

Bolesti zad tak nemusí být nutně jen ze sedavého zaměstnání, ale může jít i o tělesné vyjádření toho, že si doslova „nakládáme příliš moc na naše bedra“, tedy že pracujeme víc, než zvládáme.

Tělo za Freuda

Prvním psychologem, který přišel s komplexním pohledem na vztah těla a duše, byl zakladatel charakteranalýzy Wilhelm Reich. 

Jelikož byl Reich jedním z přímých nástupců Sigmunda Freuda, tak se věnoval především potlačeným sexuálním tendencím a konfliktům. Za plně vyléčeného považoval toho pacienta, který byl schopen dosáhnout plné orgastické potence a byl zastáncem toho, aby lidé mohli naprosto svobodně vyjadřovat své pudové tendence.

Reichovi vděčíme především za pojem svalového pancíře, což je obranný tělesný val, který si pacient vytváří, aby se ubránil nepřijatelným přáním a konfliktům z nich plynoucím. Reich se více věnoval tomu, co se děje „tady a teď“, místo toho, aby se zabýval infantilními konflikty. Tento přístup dále rozvinul Reichův žák Fritz Perls ve své gestalt terapii.

Od sexu k dechu

Dalším přímým žákem Wilhelma Reicha je Alexander Lowen, jenž nazval svůj přístup bioenergetická terapie. Reichovo úzké pojetí energie jako čistě sexuální síly rozšířil Lowen na obecnou energii organismu, kde se vedle sexuálních tendencí vyskytují i emoce a myšlení. Tím se přiblížil i ke klasické východní filosofii. Kladl totiž, stejně jako Reich a východní myslitelé, velký důraz na dech.

Dech je to nejdůležitější, co v životě máme. Pokud přestaneme dýchat, jsme za velmi krátkou chvíli mrtví. Jedním z projevů psychické nepohody je změlčený a zrychlený dech, který značí napětí. 

Jedná se o jednu z forem obrany před konflikty, protože v momentě, kdy by se člověk uklidnil, tak by se mohl otevřít jemnějším odstínům nálad a zjistit, že je vlastně velmi nešťastný. 

Práci s dechem znala většina starověkých náboženství. Zpěv církevních chorálů nebo opakující se otčenáš jsou také ve své podstatě prací s dechem. 

Zřejmě nejlepším systémem práce s dechem disponuje buddhismus. Mniši sedící v meditaci mají jednoduchý úkol – sledovat svůj dech a postupně ho prohlubovat. 

Princip meditace je celý založen na dechu a odpoutávání se od běžných myšlenek, abych se člověk dostal do hlubších rovin existence.

Pohyb a vědomí

Dle Lowena je lidská bytost charakterizována pohybem, stálým příjmem, výdejem a přesunem energie. I slovo „emoce“ plyne z latinského motio, což znamená pohyb. 

Emoční život zdravého jedince je tedy plynulý. V případě neuróz se ale v těle vytvářejí různé bloky, které zastavují proud energie a způsobují napětí či funkční obtíže.

Lowen tedy rozlišuje dva druhy vědomí. Prvním je vědomí hlavy reprezentované racionálním myšlením a druhým pak vědomí těla, které je intuitivní a emoční. 

Lze si to snadno představit např. na tom, pokud člověk pracuje dlouho do noci. Tělo nám říká, že se mu chce jít spát, zavírají se oči, zhoršuje se motorika a tělo je celkově vyčerpáno. Hlava však stále říká tělu, že je důležité práci dodělat. Z jednoty rozumu (hlavy) a citu (těla) se stal dualismus, který může vést k různým obtížím.

Cíle bioenergetiky a obrany

Cílem bioenergetické terapie je omezit naši rozumovou složku a vědomou kontrolu na ty oblasti, kde je to potřeba, a zbytek ponechat spontánnímu vyjádření našeho těla a jeho potřeb. 

Odstraněním energetických bariér a svalového pancíře se uvolní mnoho potlačených emocí. 

Zajímavým prvkem bioenergetické terapie je její zaměření na srdce, jež je naším nejdůležitějším orgánem a sídlem lásky a odvahy. Při poranění srdce člověk okamžitě umírá, proto je také chráněno hned třemi silnými bariérami, aby nebylo zasaženo množstvím emočních zranění, která jsme zažili.

První obrannou linií jsou psychické obrany, které jsou na povrchu a v hlavě a podmiňují vznik charakteru jedince. Jedná se jednoduše o to, jak člověk reaguje na svět kolem sebe a jakým způsobem komunikuje s lidmi v jeho okolí. 

Druhou vrstvou je pak vrstva tělesná v podobě již zmíněného svalového pancíře. Zde se již jedná o mechanickou ochranu. Pokud by člověk věděl, že ho někdo za vteřinu praští pěstí do břicha, určitě by zatnul všechny břišní svaly, aby ochránil svoje vnitřní orgány. 

Svalový pancíř je v podstatě neustálé napětí ve svalech vytvořené úzkostí z neřešeného konfliktu, který nás ohrožuje svou intenzitou – stále čekáme na tu ránu do břicha. Tělesná rovina koresponduje s rovinou psychickou, což je v podstatě základním kamenem psychosomatické medicíny.

Poslední, třetí vrstvou, je pak rovina emocionální, ke které se terapeut snaží dostat skrze svalový pancíř. Je to právě tato úroveň, kde se schovává základ problému vyvolávající charakteristické obrany na úrovni tělesné i myšlenkové. Zažití potlačených emocí vede k uvolnění i na ostatních úrovních.

Průběh terapie a autogenní trénink

Na tělo zaměřená terapie tedy pracuje hned na třech úrovních lidského bytí – emocionální, tělesné i myšlenkové. V bioenergetické terapii se většinou pracuje ve skupinách, které mívají přesně strukturovaný průběh od volného sezení podobného meditaci, přes rozcvičku, samotné cvičení a následné sdílení zážitků.

Jednou z nejpoužívanějších metod práce s tělem je Schultzův autogenní trénink, který spočívá na principu relaxace těla, která pozitivně ovlivní i myšlenkové uvolnění. Jedná se o sugestivní techniku, kdy se pod vedením terapeuta navozuje pocit teplých a těžkých nohou, rukou, pravidelného dechu, zklidnění srdce a chladného čela. Jde o velmi jednoduchý princip podobný meditaci. 

Provádí se buď vsedě nebo vleže. Používá se pro uvolnění psychického napětí při neurotických obtížích, psychosomatických onemocněních nebo závislostech.

Psychoterapie zaměřená na tělo nabízí možnost doplnění klasických terapeutických postupů, jako např. muzikoterapie, arteterapie apod., o zcela novou úroveň zážitků na tělesné rovině. Rozum nás klame každým dnem, ale naše tělo nikdy nelže. Tělo vždy ví, co je pro nás nejlepší, je to jen náš rozum, který se mu staví do cesty a vytváří bariéry, které se těžko překračují. 

Psychoterapii zaměřenou na tělo lze doporučit především neurotickým pacientům, kteří nejsou v akutní fázi krize.

Proč chodit na terapii? 

Terapie je skvělý způsob, jak získat pomoc při osobních nebo duševních potížích. Při terapii má člověk možnost pracovat s odborníkem, který mu dokáže porozumět a poskytnout mu náhled a vedení. 

Dobrý terapeut bude naslouchat a přizpůsobí plán léčby konkrétním potřebám každého člověka. Terapeut také může pomoci pochopit zmatené myšlenky a najít řešení nebo strategie zvládání obtíží. 

Terapie může být pro lidi přínosná v mnoha ohledech, mimo jiné jim může pomoci s:

• pochopením a zpracováním emocí
• s vytvořením většího sebevědomí
• se zvládáním stresu
• se zvýšením sebeúcty a sebedůvěry
• s vybudováním zdravějších vztahů
• s řešením problémů
• s nezdravými vzorci chování
• se snížením úzkosti a deprese
• s nalezením klidu

Všechny tyto věci jsou prospěšné pro každého, kdo prochází těžkým obdobím, stejně jako soucit a podpora, kterou může terapeut poskytnout. 

Terapie může být zvláště přínosná, pokud někdo uvažuje o velkých změnách ve svém životě, které by mohl těžko provést sám. 

Mít přístup k někomu znalému a nesoudícímu, kdo může poskytnout životní vedení, je neocenitelné. Otevřený rozhovor o vlastních problémech v bezpečném terapeutickém prostředí může být navíc neuvěřitelně léčivý a může přispět k osobnímu růstu.