Světové mozky o mozku

Zájem člověka o jeho nejvyšší řídící centrum byl vždy zahalen tajemstvím a mýty. V průběhu času se proměňovaly jednotlivé teorie, zpřesňovala lokalizace jednotlivých center nebo se lépe vysvětloval jejich význam.

Přestože dnes je k dispozici více možností ke zkoumání mozku, neznamená to, že se jedná o objevení podstaty mozku nebo naopak, že staré teorie zkrátka neplatí. Jak to tedy vlastně s tím zkoumáním mozku je?

V psychologickém zkoumání lidského mozku se vědci zaměřují zejména na několik oblastí. Na způsoby poznávání a myšlení, tedy jakým způsobem funguje mozek, když člověk přemýšlí, představuje si něco nebo například plánuje dovolenou.

V praxi slouží člověku ve vzdělávání sebe sama, pro pochopení jeho životní role. Další oblastí zkoumání jsou emoce a motivaci člověka, kdy se výzkum zaměřuje na prožívání různých emocí nebo toho, proč člověk něco udělal a neudělal místo toho něco jiného.

Poslední neurovědní disciplínou je vztah člověka k prostředí, respektive ke společnosti. Tento směr zkoumá, co se děje v člověku při utváření přátelství, vytváření nebo budování, aby se moc neopakovalo tváření stereotypů nebo jaká centra v mozku se zapojují, když se někdo v metru náhle rozhodne zachránit člověka, který upadl na koleje a přijíždí do stanice vlak.

Mnoho poznatků však nepochází pouze z výzkumu jako takového, ale i z jiných vědních disciplín, především z filozofie, sociologie, ale také z informačně komunikačních technologií.

Některé poznatky jsou zatím pouze teoretické a čekají na někoho, až je prakticky využije, jiné jsou naopak popsány celkem detailně a již jsou v praxi využitelné.

Mozek se díky procesu učení celý život vyvíjí a mění. Popsat, rozdělit a prozkoumat takový organismus je pak pochopitelně velmi nákladnou a složitou úlohou. Proto to na ní pracují výzkumné týmy po celém světě.

Je zajímavé, že již před několika tisíci lety mozek člověka fascinoval a stal se předmětem zkoumání. Tehdy situaci komplikovala víra a tehdejší legislativa, stejně tak jako neexistence moderních zobrazovacích metod.

Imhotep

Studium mozku lze připsat již Imhotepovi (2650–2600 př.n.l.), který se ale proslavil asi nejvíce tím, že jeho postava byla obsazena do hlavní role filmu Mumie.

Fakticky to byl ovšem velmi vysoce postavený egyptský kněz s široce rozvinutými znalostmi z oblasti lékařství. S trochou nadsázky lze říci, že to byl člověk renesančních rozměrů – kromě léčitelství byl de facto vezírem, přestože tento titul za jeho života ještě neexistoval.

Dále se zajímal o architekturu, věštectví, bohoslužby boha Ra a spravoval státní soudnictví a samosprávu.

Je mimo jiné označován za průkopníka ve výzkumu mozku, a to zejména proto, že místo mystického způsobu poznávání lidského těla, se rozhodl pro vědecký. Začal popisovat a vysvětlovat jisté procesy v mozku.

V jeho písemnostech zůstaly uchovány popisy poranění mozku a hlavy, mozkové abnormality a další odkazy, na něž navazovaly další a další lékaři v historii.

Navzdory tomu je nutno říci, že z hlediska tehdejšího moderního vědění se zabýval velmi okrajovým tématem. Egypťané totiž neuznávaly mozek jako lokus kontroly, tedy jako hlavní řídící jednotku organismu. Takto spíše definovali srdce a to sice jako místo, kde sídlí duše.

Hippokratés

Často se Hippokratés skloňuje s pojmy jako otec medicíny nebo lékařská revoluce. Z hlediska výzkumu mozku je nutno podotknout, že staří Řekové již na mozek pohlíželi jako na řídící jednotku na rozdíl od Egypťanů a Hippokratés se snažil pochopit vztah mezi mozkem a chováním.

Nešel sice tak do hloubky jako Imhotep, ale povedlo se mu zaujmout myslitele a vědce, aby své bádání přesunuli tímto směrem. Díky tomu se již tehdy celkem rychle vytvořila kvalitní a rozsáhlá lékařská, ale i filozofická komunita.

Toho času se položily ty nejpalčivější otázky, které jsou v řešení dodnes. Jde například o problematiku vztahu těla a mysli, jinými slovy zdali je tělo a duše totéž, nebo zda duše opravdu sídlí v mozku nebo srdci apod.

René Descartes

Francouzský filozof René Descartes rozvinul otázku vztahu duše a těla. Lokalizoval duši do oblasti epifýzy neboli šišinky, která se ukrývá v mezimozku a je součástí hormonálního systému.

Celý problém trochu okořenil spiritualitou a prohlásil, že šišinka je místo, kde dochází ke komunikaci duše a těla. Protože duše komunikuje s něčím hmotným, usoudil, že tělo je smrtelné a konečné, zatímco duše je cosi věčného a nesmrtelného.

Duše je pak podle Descarta něčím specificky lidským. Duše totiž pojímá naše intelektové schopnosti a na rozdíl od Aristotela a dalších klasických antických filozofů ji nepokládá za univerzální. Jde pouze o lidskou záležitost a výsadu. Nikoli tak, že duši má i rostlina nebo živočich, jak se domníval Aristoteles.

Franz Joseph Gall

Vědec, který svými poznatky pobouřil téměř celou společnost, zejména pak církev, ale i ostatní vědce. Byl to renomovaný rakouský neurovědec a lékař, který v 19. stol. vynalezl metodu kranioskopie, kdy dával do vztahu osobnost, inteligenci a další lidské kvality s rozměry lebky. Kranioskopie se posléze rozšířila a byla jeho následovníky označena za Frenologii od slova phrenos, čímž je mysl a logos studovat.

V čem tedy byla jeho teorie kontroverzní a zároveň revoluční? Církev rozlítilo tvrzení, že duše má sídlo v mozku. Problém byl v tom, že má-li být duše od Boha, nemůže mít materiální zázemí.

Vědeckou obec to popudilo taktéž, protože tvrdili, že nemá jednoznačný důkaz pro svá tvrzení a zejména pak proto, že frenologie se rychle uchytila a byla vydávána za šarlatánství jako později hypnóza, o níž jsme psali dříve.

Přestože měl pravdu v tom, že v mozku jsou dvě základní substance, a sice bílá a šedá hmota. Musel odejít do Francie. Tam po krátkém působení byl označen za nevědeckou činnost za šarlatána.

Paul Broca

Za skutečného otce neurovědního oboru je označován právě Paul Broca, především za to, že se mu podařilo lokalizovat některé funkce v mozku.

Zjistil, jak mozek chápe řeč, respektive, kde se nachází porozumění řeči, které je příhodně označeno jako Brocovo centrum, která se nalézá v levé hemisféře v předním laloku.

Až Brocovy metody byly uznány jako vědecké a neurovědy se staly respektovanou disciplínou.

Cesta poznání je totiž mnohdy trnitá a strmá, jak upozorňoval již Platón ve svém podobenství o jeskyni. Je proto nutné i v běžném životě setrvat a dělat věci, kterým člověk věří, protože to jsou jediné věci, které mají opravdový smysl.