Kdo se stane obětí?

Viktimologie neboli nauka o oběti shromažďuje informace o trestných činech, násilnících i obětech aby následně mohla zkoumat, jakým způsobem si pachatel vybírá své oběti, můžeme ovlivnit svým chováním to, jestli si nás pachatel vybere?

Jaké jsou možné reakce obětí na trestný čin? Reagujeme všichni stejně? Jaké jsou možnosti psychologické pomoci? Viktimologie jako taková, je zaměřena na úmyslné trestné činy a přináší mnoho zajímavých poznatků do praxe.

Reviktimizace

Slovem reviktimizace se označuje jev, kdy jedna a tatáž osoba se stane vícekrát po sobě obětí trestného činu. Tento zvláštní jev není nijak výjimečný a mnoho studií se již snažilo zjistit příčinu tohoto jevu.

Provokují snad oběti nějakým svým chováním pachatele k vykonání trestného činu? Lze tomu nějak zabránit?

Výzkumy nezjistili žádné konkrétní osobnostní vlastnosti či typ chování, který by všechny oběti měli podobné a který by tedy pachatele nějakým způsobem přitahoval, ale zjistili, že lidé, kteří se již jednou stali obětí nějakého trestného činu, jsou následně náchylní k opětovnému setkání s kriminalitou.

Pravděpodobné vysvětlení tohoto jevu je, že lidé zasažení trestným činem, mají menší životní elán, menší sociální kompetence a stávají se zranitelnějšími po dobu, než se dají opět dohromady a vyrovnají se s daným činem.

V této době, kdy jsou oběti zranitelnější a nestačí se ještě vzpamatovat, mají často pocit bezmoci a vlastní slabosti, a jsou proto pro ostatní pachatele mnohem snadnější obětí a ti si je následně častěji vybírají.

Previktimní osobnost

Ve viktimologii se můžeme často setkat s pojmem previktimní osobnost. Jedná se o termín, který popisuje osobnostní faktory před trestným činem. Znalost chování osoby před trestným činem nám může pomoci při predikci chování a prožívání oběti.

Čírtková a Vitoušová (2007) uvádí tři druhy previktimní osobnosti:

1. Jako první zmiňuje osobnost s iluzí kontroly. Tento jedinec je v životě přesvědčen, že „jemu se nemůže nic stát“ vše má pod kontrolou a trestné činy se dějí ostatním lidem, jeho se to netýká. Tento jedinec může působit sebevědomým dojmem, ale pokud se mu trestný čin stane, dotkne se ho více než ostatních, neboť se zbortí jeho iluze, která je u něj silnější než u jiných lidí.
2. Dalším typem je deklarovaný či nepravý cynismus. Taková osoba působí svérázným, sebevědomým dojmem. Vyvolává v ostatních pocit, že dotyčnému je vše lhostejné a že ho nic nedokáže vyvést z míry. Dle selského rozumu se pak může zdát, že když se takovému jedinci stane nějaký zločin, bude na tom lépe než ostatní, ovšem opak je pravdou. Vzhledem ke svému přesvědčení, je dotyčný překvapen újmou vlastní osoby a tuto újmu pak prožívá intenzivněji než jiní lidé a to bez ohledu na závažnost újmy.
3. Poslední, více pozitivní z hlediska vyrovnání se s újmou, je oběť poučená. Jedná se o osobu, která se již v minulosti stala obětí trestného činu a je tudíž obeznámena s vlastními možnými reakcemi a již je nemusí považovat za patologické, ale za normální reakci na tento druh stresu. Poučená oběť většinou dokáže včas vyhledat pomoc a dokáže využít i své vlastní copingové strategie k vyrovnání se s újmou.

Prožívání újmy

Stresující události, které způsobují viktimizaci oběti či možné následky jako je akutní reakce na stres či PTSD, jsou charakterizovány tím, že je prakticky nemožné se na ně připravit, je téměř nemožné se jim vyhnout ať bychom chtěli sebevíc.

V dopravě můžeme ovlivnit naše chování za volantem, ovšem pokud je například ve druhém vozidle nezpůsobilý řidič, který zaviní dopravní nehodu, mívá oběť jen velmi málo času na to, se rozhodnout, co by měla udělat.

Vzhledem k časovému tlaku se pak může rozhodnout jinak, než v běžné situaci a později se mohou objevovat výčitky svědomí.

Jaké budou reakce na prožitou újmu, můžeme předpokládat na základě dvou faktorů. Můžeme si je rozdělit na vnější a vnitřní. Vnější faktory jsou typy události, zda byla jen jedna oběť nebo víc apod. Mezi vnitřní faktory můžeme zařadit osobnost oběti, její předchozí zkušenosti s trestnými činy atd.

Stres

Stres je způsob, jakým reagujeme, když se cítíme pod tlakem nebo ohroženi. Obvykle k němu dochází, když se ocitneme v situaci, o které máme pocit, že ji nedokážeme zvládnout nebo ovládnout.

Když zažíváme stres, může být jako:

• jako jednotlivec, například když máte spoustu povinností, které se snažíte zvládnout.
• jako součást skupiny, například když vaše rodina prochází těžkým obdobím, například v důsledku ztráty blízké osoby nebo finančních problémů.
• jako součást komunity, například pokud patříte k náboženské skupině, která zažívá diskriminaci.
• jako člen společnosti, například během přírodních katastrof nebo událostí, jako je pandemie koronaviru

Pokud pociťujete stres jako součást větší skupiny, můžete jej všichni prožívat odlišně. To se může stát, i když je příčina vašeho stresu stejná.

Kdy je stres problém?

Někdy nám malé množství stresu může pomoci dokončit úkoly a cítit se energičtěji. Stres se však může stát problémem, pokud trvá dlouho nebo je velmi intenzivní. V některých případech může stres ovlivnit naše fyzické i duševní zdraví.

Od zdravotníků můžete slyšet, že některé typy stresu označují jako „akutní“ nebo „chronický„:

• Akutní stres nastává během několika minut až několika hodin po události. Trvá krátkou dobu, obvykle méně než několik týdnů, a je velmi intenzivní. Může k němu dojít po rozrušující nebo neočekávané události. Může jít například o náhlou ztrátu blízké osoby, napadení nebo přírodní katastrofu.
• Chronický stres trvá delší dobu nebo se neustále vrací. Může se u vás vyskytovat, pokud jste po většinu času pod velkým tlakem. Chronický stres můžete pociťovat také v případě, že je váš každodenní život obtížný, například pokud jste pečující osoba nebo žijete v chudobě.

Posttraumatická stresová porucha (PTSD)

Posttraumatická stresová porucha (PTSD) je psychiatrická porucha, která se může vyskytnout u lidí, kteří zažili traumatickou událost, sérii událostí nebo soubor okolností. Jedinec ji může prožívat jako emocionálně nebo fyzicky škodlivou či život ohrožující a může mít vliv na duševní, fyzickou, sociální a/nebo duchovní pohodu.

Příklady zahrnují přírodní katastrofy, vážné nehody, teroristické činy, války/boje, znásilnění/sexuální útoky, historická traumata, násilí v partnerských vztazích a šikanu.

PTSD byla v minulosti známá pod mnoha názvy, například „shell shock“ v letech první světové války nebo „combat fatigue“ po druhé světové válce, ale PTSD se netýká jen válečných veteránů.

Posttraumatická stresová porucha se může vyskytnout u všech lidí bez ohledu na etnickou příslušnost, národnost nebo kulturu a v každém věku.

Lidé s PTSD mají intenzivní, znepokojivé myšlenky a pocity související s jejich zážitkem, které trvají ještě dlouho po skončení traumatické události.

Mohou událost znovu prožívat prostřednictvím vzpomínek nebo nočních můr, mohou pociťovat smutek, strach nebo hněv a mohou se cítit odloučení nebo odcizení od ostatních lidí.

Lidé s posttraumatickou stresovou poruchou se mohou vyhýbat situacím nebo lidem, kteří jim traumatickou událost připomínají, a mohou mít silné negativní reakce i na tak obyčejnou věc, jako je hlasitý zvuk nebo náhodný dotek.

Diagnóza posttraumatické stresové poruchy vyžaduje vystavení traumatizující události. Expozice zahrnuje přímý zážitek události, svědectví o traumatické události, která se stala jiným osobám, nebo zjištění, že se traumatická událost stala blízkému členu rodiny nebo příteli.

Může k ní dojít také v důsledku opakovaného vystavení hrůzným detailům traumatu, například policisté jsou vystaveni detailům případů zneužívání dětí.