Ztráta smyslu života – filosofie existence

„Člověk je takový, jaká je jeho činnost. Člověk není nic jiného než jeho život.“- Napsal Jean Paul Sartre – jeden z představitelů vlivného filosofického směru 20. století zvaného filosofie existence.

Tento filosofický směr má velmi blízko k psychologii jako takové, neboť se zabýval především člověkem samotným. Představitelé tohoto směru zažili určitý existenciální prožitek, který je motivoval k úvahám nad vlastní osobou, smyslem života a nad účelem jejich bytí.

Ptali se sami sebe jaký význam má život a zda má cenu ho žít. Zažívali jakousi existenciální krizi, krizi člověka a jeho života ne nepodobnou psychicky nemocnému člověku v depresích či člověku s posttraumatickou stresovou poruchou.

Co psychologii tento směr přinesl? Jaké psychologické směry se zde inspirovaly?

Co je to filosofie existence

Jak název sám napovídá, tento filosofický směr zkoumá podstatu člověka o sobě samém, zabývá se samotnou existencí člověka, jeho bytím v mezních situacích, v krizích, které ho mohou potkat.

Podrobuje zkoumání vztah mezi existencí a vírou, absurditou, svobodou, láskou a bytím. Zažívají pocit absurdity života, jeho bezvýchodnosti a konečné směřování ke smrti, které se nelze vyhnout.

Někteří představitelé mohou vidět východisko z této situace ve víře a v odevzdání se do rukou boha (Soren Kierkegaard).

Albert Camus

Jiní (např. Albert Camus) naopak deklarují, že „Boha si člověk vymyslel pouze proto, aby se nezabil.“

Východisko z absurdity situace naopak vidí v revoltě, v přijetí života takového, jaký je i s jeho absurditou, což Camus názorně ukazuje ve svém románu Sisyfos, kde popisuje beznadějnou práci bájného Sisyfa, který valí balvan na vrchol hory, avšak těsně před vrcholem mu kámen vyklouzne a skutálí se dolů.

Jeho práce je tedy nekonečná a beznadějná. Dle Camuse se s absurditou života máme vyrovnat tím, že získáme náhled na toto absurdní chování a přijmeme ho jako svůj úděl a tak můžeme být šťastní.

Karl Jaspers

Dalšími představiteli byli například Karl Jaspers, což byl původně psycholog a zkoumal samotné bytí. Popisoval ho jako něco neuchopitelného, co se před námi jeví jako horizont, který se posouvá zároveň s námi, takže ho nemůžeme pojmout, neboť je neuzavřené, obemykající.

Dále se pak zabýval tím, jak popsat samotnou existenci člověka. Snažil se jí popsat několika kategoriemi, jako je svoboda – sami si volíme život, existence je možností, v jednom okamžiku může být a v druhém ne, je to možnost volby.

Dále existenci popisoval pomocí dějinnosti a komunikace, ne ovšem v tom smyslu, jak jí vnímáme dnes, ale ve smyslu bytí s jiným bytím, neboť existence se může uskutečňovat pouze v sepětí s jinými lidmi.

Jean Paul Sartre

Jean Paul Sartre byl francouzský spisovatel, filosof, zabýval se existencialismem, ale také marxismem a politickým děním kolem sebe.

Narodil se v roce 1905, vystudoval jako nejlepší z ročníku a následně vyučoval filosofii. Za druhé světové války byl roku 1940 zajat a po propuštění se objet přidal do francouzského odboje nazývaným Résistence.

Po válce byl znám jako spisovatel, k jeho nejznámějším dílům patří „Zeď“, „Nevolnost“ a především kniha „Bytí a nicota“, která z něj učinila jednoho z hlavních představitelů existencialismu. Zabýval se především vztahem existence a svobody a tvrdil, že člověk je v podstatě „odsouzen ke svobodě“.

Logoterapie

Filosofie existence je protkána psychologickými tématy a není tedy divu, že vznikly samostatné psychoterapeutické směry.

Logoterapie má za svůj základ hledání smyslu života, na rozdíl Freudovy „vůle ke slasti“ a Adlerovy „vůle k moci“ je dle V. E. Frankla v lidském životě důležitá „vůle ke smyslu“.

Poukazuje tím na lidskou potřebu žít smysluplně a naplňovat život podstatnými věcmi. V psychoterapii se pak zabývá ztrátou smyslu života například po životních krizích jedince a pomáhá znovu nalézt ten správný směr.

Existenciální analýza

Podobně jako Logoterapie je Existenciální analýza terapeutický proces, který se snaží analyzovat člověka a jeho potřeby a dovést ho k tomu, aby převzal odpovědnost za své bytí a za svůj život.

Cíle terapie je tedy emocionálně volné prožívání osoby, odpovědnost za svůj život, přijmutí sám sebe a autentické prožívání života v souladu s našimi přáními.

Abychom se zpětně mohli ohlédnout sami za sebe a být spokojeni se svým životem, převzít odpovědnost za to, jaký byl a vzhlížet do budoucna k tomu, jaký bude s vědomím, že je na nás, jaký si ho uděláme.

Co je existenciální terapie?

Německý psychoanalytik Otto Rank je považován za prvního terapeuta, který se zabýval existenciální terapií. Kladl důraz na současné pocity a myšlenky, místo aby se při léčbě zaměřoval především na minulé zkušenosti nebo podvědomí člověka.

Věřil, že lidé se musí naučit efektivnějším způsobům myšlení a jednání, aby mohli překonat problémy s duševním zdravím.

Existenciální terapie je založena na následujících principech:

• Každý člověk je schopen uvědomovat si sám sebe
• Každá lidská bytost má svobodnou vůli a je zodpovědná za svá svobodná rozhodnutí
• Každá lidská bytost je jedinečná a lze ji pochopit pouze prostřednictvím mezilidských vztahů s druhými lidmi
• Každá lidská bytost se neustále znovu rodí a přetváří
• Smysl se neustále mění a nikdo nemůže plně pochopit smysl svého života, protože se neustále mění
• Každý člověk prožívá úzkost jako součást své lidské zkušenosti
• Smrt je nevyhnutelná a dává životu smysl

Tito terapeuti se domnívají, že úzkost pramení z nejistoty ohledně měnící se povahy smyslu života a z nejistoty ohledně existence ve světě, včetně fyzického světa, „světa“ zahrnujícího vztahy s ostatními lidmi a vztahu, který má každý člověk sám se sebou.

Existenciální terapeut pomůže klientům čelit úzkosti z jejich existence, například strachu ze smrti, strachu z osamělosti, strachu z toho, že se svobodou, kterou mají, učiní špatná rozhodnutí, a strachu z toho, že žijí život bez smyslu. Při konfrontaci s těmito obavami dochází k psychickému strádání.

Existenciální terapeut pomáhá klientovi „soustředit se na osobní zodpovědnost za rozhodování“. Pomáhá klientovi rozvinout vhled do důvodů, proč se rozhoduje, a činit budoucí rozhodnutí na základě hodnot a smyslu, které pro sebe identifikuje.

Jsme vůdci svých vlastních životů

Jádrem existencialismu je přesvědčení, že my, lidé, jsme pány svého osudu nebo tvůrci svého života. To znamená, že my sami máme moc řídit běh své budoucnosti.

Existencialisté tvrdí, že neexistuje žádný hlavní plán, žádný osud ani žádný bůh na nebesích nad námi, který by rozhodoval za nás. Místo toho máme naprostou svobodu volby.

Sartre tvrdil, že existence předchází podstatu, nebo jinými slovy, rodíme se bez cíle a je na nás, abychom našli smysl života a uskutečnili ho. Věřil také, že jsme zcela zodpovědní za své činy, takže pokud věci nejdou podle plánu, můžeme si za to jen sami.

Tento soubor názorů byl formován několika společenskými faktory, včetně vědeckého uvažování osvícenství a dezorientujících následků války, což obojí vedlo k rozkladu náboženské víry.

Kdyby skutečně existoval bůh, dopustil by takovou bezprecedentní hrůzu a zkázu? Myšlenka, že Bůh neexistuje, byla stejně děsivá jako osvobozující a otevírala zcela nové možnosti.

Existencialisté věřili, že život nemá jistotu

Představa, že máme svůj osud plně ve svých rukou, je sice nepochybně osvobozující, ale může být také děsivá. Bez jakéhokoli rámce nebo doktríny, která by nám říkala, jak máme žít svůj život nebo jak najít hlubší smysl světa, se může zdát, že obrovská propast možností je přinejmenším skličující a přinejmenším zcela zdrcující.

Pojem „existenciální krize“ nebo „existenciální hrůza“ vznikl z tohoto způsobu myšlení po druhé světové válce, kdy se členové společnosti potýkali se zcela novým způsobem myšlení a chápání světa.

Existencialisté také věřili, že emoce, jako je úzkost a vědomí smrti, jsou spodní proudy, které se vlní celým naším životem.

Evropští expresionističtí malíři, jako byli Edvard Munch a Ernst Ludwig Kirchner, zachytili zmatek této vnitřní krize ve svých hněvivých, bouřlivých obrazech a grafikách, plných zlostných šmouh jasných barev a hrubě načmáraných znaků.