Psychiatrie – strašák, nebo taškařice?

Ani jedno, ani druhé. Psychiatrie je plnohodnotný medicínský obor, potřebný jako každý jiný, jako chirurgie, gynekologie, interna, oční, zubní atd. Jenže stojí na této příčce významnosti ve společnosti skutečně?

Zaujímá skutečně ve veřejnosti takové místo, které mu po právu patří, nebo je to stále ještě neznámé a tajemné monstrum, kterému se raději vyhnout a raději o něm ani nevědět a neslyšet? Co všechno se ještě bude muset stát, než lidé pochopí.

Pozornost psychiatrii

Psychiatrii se nyní dostalo značného prostoru ve všech médiích poté, co se poměrně rychle za sebou stalo několik nešťastných událostí, kdy psychiatričtí pacienti, údajně schizofrenici, fyzicky napadli a usmrtili několik lidí, nebo kdy snad psychicky nemocný pilot naletěl s letadlem do země a zabilo se tak 150 osob.

Na internetu se také objevují zprávy, že snad byl na psychiatrii odvezen zdravý muž, na což se však hned přišlo, takže byl propuštěn domů.

Chápeme, že podobné zprávy laiky děsí a potvrzují to jak pacienti, tak známí, kteří se psychiatra ptají, co na to říká. No co mohou říkat? Ke konkrétním kauzám se nemohou vyjadřovat, protože o nich nemají řádné informace, neviděli dokumentaci, ani nevyšetřovali zmíněné osoby.

Ale co si snad mohou dovolit, to je několik poznámek k psychiatrii obecně.

Psychiatrie vs. psychologie

Psychiatrie je jedním z oborů lékařství a někdy lidi poněkud udivuje, že mnozí laici i s vysokoškolským nebo středoškolským vzděláním nevědí, jaký je rozdíl mezi psychiatrií a psychologií.

Oba pojmy sice mají podobný název, mají také mnoho společného a částečně se překrývají, ale psychiatr je absolvent medicíny a psycholog je absolvent filozofické fakulty, není to tedy lékař.

Už tato neznalost některých jinak inteligentních a vzdělaných lidí svědčí o tom, jak je toto téma společensky choulostivé, skoro tabu, takže se zaujímá postoj: „moc se o to nestarat a jen doufat, že to nebudu potřebovat“.

Přitom návštěva psychologa není zase až tak společensky „závadná“, jako jít k psychiatrovi, natož být na psychiatrii „zavřen“. Asi je to tím, že psychiatři pracují obvykle s pacienty postiženými těžšími poruchami, než psychologové.

Psychologové si většinou s lidmi „jen povídají“ a nikoho nikdy „do blázince“ neposílají, takže nejsou tak „nebezpeční“. Psychiatři dávají lidem léky, což samo o sobě je někdy protivné, a navíc mohou zavolat sanitku a pacienta nechat odvézt k hospitalizaci, což je většinou pociťováno jako naprostá „katastrofa“.

Psychiatři navíc jsou podle mínění veřejnosti často „sami blázni“, kteří se od svých pacientů liší jen „předběžným vzděláním“, jak říká jedna anekdota. Takže nálepku jakýchsi podivínů, kteří se vymykají normální lidské společnosti, sdílíme se svými nebohými pacienty i lékaři.

Jakou léčbu používají psychiatři?

Psychiatři používají různé způsoby léčby – včetně různých forem terapie rozhovorem, léků, psychosociálních intervencí a dalších způsobů léčby (např. elektrokonvulzivní terapie), v závislosti na potřebách každého pacienta.

Psychoterapie, někdy nazývaná terapie rozhovorem, je léčba, která zahrnuje rozhovor mezi terapeutem a pacientem. Lze ji použít k léčbě široké škály duševních poruch a emočních obtíží.

Cílem psychoterapie je odstranit nebo zvládnout invalidizující nebo znepokojující příznaky, aby pacient mohl lépe fungovat. V závislosti na rozsahu problému může léčba trvat jen několik sezení během týdne nebo dvou, nebo může trvat mnoho sezení po dobu několika let.

Psychoterapie může probíhat individuálně, v páru, s rodinou nebo ve skupině.

Existuje mnoho forem psychoterapie. Existují psychoterapie, které pomáhají pacientům změnit chování nebo vzorce myšlení, psychoterapie, které pomáhají pacientům zkoumat vliv minulých vztahů a zkušeností na současné chování, a psychoterapie, které jsou přizpůsobeny tak, aby pomohly řešit jiné problémy specifickým způsobem.

Kognitivně-behaviorální terapie je cíleně zaměřená terapie zaměřená na řešení problémů. Psychoanalýza je intenzivní forma individuální psychoterapie, která vyžaduje častá sezení po dobu několika let.

Většinu léků používají psychiatři podobně jako léky k léčbě vysokého krevního tlaku nebo cukrovky. Po provedení důkladných vyšetření mohou psychiatři předepsat léky, které pomáhají léčit duševní poruchy.

Přestože přesný mechanismus účinku psychiatrických léků není zcela objasněn, mohou měnit chemickou signalizaci a komunikaci v mozku, což může zmírnit některé příznaky psychických poruch.

Pacienti, kteří jsou dlouhodobě léčeni léky, se budou muset pravidelně setkávat se svým psychiatrem, aby sledoval účinnost léků a případné vedlejší účinky.

Jaké léky psychiatři předepisují?

Psychiatři často předepisují léky v kombinaci s psychoterapií.

• Antidepresiva – používají se k léčbě deprese, panické poruchy, posttraumatické stresové poruchy, úzkosti, obsedantně-kompulzivní poruchy, hraniční poruchy osobnosti a poruch příjmu potravy.
• Antipsychotika – používají se k léčbě psychotických příznaků (bludů a halucinací), schizofrenie, bipolární poruchy.
• Sedativa a anxiolytika – používají se k léčbě úzkosti a nespavosti.
• Hypnotika – používají se k navození a udržení spánku.
• Stabilizátory nálady – používají se k léčbě bipolární poruchy.
• Stimulancia – používají se k léčbě ADHD.

Intervenční psychiatrie popisuje postupy, které se používají v případě, že léky a psychoterapie nejsou účinné při obnovení plného zdraví pacienta.

Elektrokonvulzivní terapie (ECT), léčebný postup spočívající v aplikaci elektrického proudu do mozku, se nejčastěji používá k léčbě těžkých depresí, které nereagovaly na jinou léčbu.

Hluboká mozková stimulace (DBS), stimulace bloudivého nervu (VNS), transkraniální magnetická stimulace (TMS) a léčba ketaminem jsou některé z novějších terapií používaných k léčbě některých duševních poruch.

Psychedelické drogy, jako je psilocybin, jsou zkoumány z hlediska budoucího léčebného potenciálu.

Psychické poruchy z pohledu laika

Jinou taktikou laiků, jak se vyhnout ožehavému tématu psychických poruch, je dělat si z nich legraci. Pacienti jsou obvykle „cvoci“, kteří patří do „cvokárny“. Pacient, který slyší hlasy, když je zdravý člověk neslyší, nebo vidí lidi, kteří tam nejsou, je prostě „magor“.

Zabývat se tím, proč on to slyší a co vlastně ten chudák slyší, to je „pitomost“, na to jsou doktoři „cvokaři“, kteří jsou jen o něco menší „blázni“, než ti jejich pacienti. Protože normální člověk by se přece takovými „blbostmi“ nezabýval.

Tyto postoje laického lidu opravu nejsou vymyšlené, po letech psychiatrické praxe se s nimi doktoři setkávají až příliš často jak u lidí zcela zdravých, kteří nikdy s psychiatrií nepřišli do styku, tak u příbuzných svých pacientů, tak samozřejmě i u nemocných samých, kteří jsou pak těmito názory ovlivněni a často se zdráhají a obávají přijmout adekvátní psychiatrickou léčbu jen proto, aby nebyli svých okolím stigmatizováni.

Osobní zkušenost

Když to shrnu, tak podle mých letitých zkušeností zasahujících jak do období socialistického zřízení, tak zahrnujících oněch 25 let po sametové revoluci, má naše česká laická veřejnost na psychiatrii pohled nepříliš odlišný od dob před 200 lety.

Jak je to možné, nevím. Ale má to své důsledky. Když se pak stane „malér“, ať už proto, že nějaký schizofrenik někoho zabije, nebo naopak, že zdravý člověk je omylem odvezen na psychiatrii, tak je společnost zděšena.

A hned se hledá viník, samozřejmě vně, nebo aspoň na okraji této společnosti. A na jejím okraji jsou opět ti psychicky nemocní, nebo psychiatři. Jenže tak jednoduché to není.

Už náš slavný klasik Jan Neruda nám radil, abychom každý hleděli k vlastnímu dobře jádru… jenže to někdy bolí. Ale pokud to neuděláme, tak se stále jen budeme psychiatrie bát nebo se jí smát, a dále se budeme divit, jak je to možné, že nějaký schizofrenik někoho zabil, nebo že nějaký pilot spáchal sebevraždu letadlem s množstvím cestujících.

Co říci závěrem? Nebojte se psychiatrie, není to žádné strašidlo, ale není to ani žádná legrace.

Choroby projevující se poruchou duševních funkcí jsou stejně závažné, jako jakékoliv jiné nemoci, je třeba k nim přistupovat s naprostou vážností a s pochopením pro pacienta, který naši podporu potřebuje mnohem víc, než si možná myslíme.