Mateřské pouto

Norské obyvatele před několika lety vyděsila a pobouřila zpráva o týrání malého chlapce, kdy sociální úřad nezasáhl včas a chlapec byl nakonec utýrán. Tyto události vedly k přísněji stanoveným normám norského sociálního úřadu (veřejně známý jako Barnevernet).

Tento úřad je dosti kontroverzním tématem poslední doby, neboť je často kritizován za odebírání dětí biologickým rodinám a jejich předávání do pěstounských rodin proti vůli rodičů. Dle některých zdrojů stojí za těmito tvrdými praktikami právě snaha vyhnout se dalším případům týrání a raději odebírat děti včas, nežli později.

Dle jiných zdrojů je problém v tom, že úřad není nikým kontrolován a není nad ním nic, co by omezovalo jeho funkci. Jaké jsou ovšem psychologické poznatky v tomto směru? Je vhodné odebírat děti biologickým rodičům (i kdyby jen dočasně) z méně závažných důvodů? Jaká pouta vznikají mezi rodiči a dětmi v raném věku života? Na čem zakládá Barnevernet svou práci?

Barnevernet a jeho inspirace

Norská psycholožka Kari Killén vydala v roce 1988 knihu, kde prezentovala svůj vlastní výzkum zaměřený na péči o dítě a zneužívání dítěte (Caregiving and child abuse – a case study and follow-up study of children in neglect situations). Na základě výsledků svého vlastního výzkumu, který se zaměřil na 17 dětí a jejich matky vytvořila metodu pro rozpoznávání a prevenci zneužívání u dětí.

V této studii se zaměřila na rozpoznávání „stresorů“, které později mohou vést k zneužívání dítěte. Pokud tedy sociální pracovník rozpozná v rodině nějaký „stresor“, pomůže to rozhodnout, zda je lepší vzít dítě do péče sociálního úřadu či nikoliv. Jaké jsou tedy „stresory“, které Kari Killén identifikovala ve své práci?

Jedná se o: nízkou sebeúctu, komplikace během těhotenství, kontakt se sociálním úřadem a jeho úředníky, zda rodiče byli sami oběti zneužívání a aktuální i minulé duševní zdraví rodičů, nezralost, problémy s pitím apod. Některé z těchto faktorů v určitých případech opravdu mohou mít za následek zneužívání dítěte apod. ale je to tak ve všech případech? A platí to vždy?

Podobné studie, jiné výsledky

Výsledky jiných studií ukázaly, že tyto faktory nejsou tak zcela determinující, jak se může zdát. Například studie provedená v Kalifornii o rok později (1989) dokázala na vzorku 65 000 dětí, že neexistuje pádný důkaz pro spojitost mezi nízkou sebeúctou a zneužívání dítěte. V porovnání se 17 dětmi, které byly zkoumány v norském výzkumu, jde o statisticky mnohem významnější výsledek.

Z další studie zkoumající vliv zneužívání u rodičů na výchovu jejich vlastních dětí vyšlo najevo, že lidé, kteří byli jako děti zneužíváni, častěji páchají přestupky či zločiny oproti lidem, kteří zneužíváni nebyli (26 % z osob, které byly jako děti zneužívány, páchají přestupky či zločiny oproti 17 % z ostatních osob). Stále je zde ale velká většina osob (74 %), která i přes těžké zážitky z dětství nemá se zákonem problém.

Pravděpodobnost, že tedy člověk, který byl zneužívaný, bude v dospělosti také zneužívat své děti je mnohem menší, oproti tomu, že bude fungovat bez problémů. Pokud je výzkum založen na velmi malém vzorku osob a výsledky nejsou ověřeny výsledky z kontrolní skupiny, je velmi odvážné prezentovat tyto výsledky jako definitivní a na jejich základě vytvářet metodologické postupy pro sociální pracovníky.

Aktuální poznatky o vztahu matky a dítěte

Vztah matky a dítěte je něco neobyčejného, co mnohdy vzniká již před samotným početím, kdy žena přemýšlí či uvažuje nad samotnou možností početí dítěte. Již během těhotenství se pak vyvíjí vztah k nenarozenému dítěti. Matka vnímá pohyby v děloze, vybírá se jméno, očekává se narození.

Citová vazba mezi rodiči a dětmi slouží především k ochraně potomků, k jejich správnému vývoji a má za účel chránit své nejmenší před okolním světem. Existuje mnoho teorií o tom, jak probíhá vývoj socializace u dítěte v raném věku (Buhlerová, Spitz, Mahlerová, Ainsworthová), většina z nich se ale shoduje v tom, že přibližně od čtvrtého až sedmého měsíce, začíná dítě rozlišovat matku od ostatních lidí.

Zároveň s tím se začíná objevovat strach z cizích lidí a negativní projevy v chování jako reakce na separaci do matky. Z tohoto důvodu je v případě adopce či pěstounské péče snaha umístit dítě do péče co nejdříve, aby mohlo navázat pevné citové pouto s novými rodiči.

Navázání pevného citového pouta k jedné osobě (k matce, otci či jiné osobě) je velmi důležité pro budoucí citový vývoj dítěte, pro navazování vztahů v dospělosti a pro vlastní důvěru v okolní svět a pro víru v bezpečí.

V případě ztráty tohoto navázání, ztráty blízkého člověka, na které je dítě navázáno, může v následném vývoji dítě trpět touto ztrátou, mohou se objevit problémy s dalším navazováním vztahů, osamělost apod.

Pod pokličku kontroverzního Barnevernetu lze jen těžko nahlédnout. Oficiálně by se tento sociální úřad měl snažit pomáhat rodinám v jejich těžkých situacích, podporovat je a odebrání dítěte by mělo přijít až v případě nouze. Některé zdroje tvrdí, že problém může být ve financování, kdy podpora rodiny sociálním úřadem je finančně náročnější než předání dítěte do pěstounské rodiny.

Jiné zdroje uvádí, že děti jsou odebírány z rodin na základě preventivních opatření, ale bylo by pravděpodobně nutné posuzovat případy jednotlivě, aby se ukázalo, zda odebrání bylo opravdu nutné. Spekulací je mnoho, otázkou je, kolik z nich je založeno na pravdě a které nikoliv.

Faktem je, že na celkem nízký počet obyvatel (4,5 mil.) je ukládán podobný počet pečovatelských opatření jako u nás, kde je celkový počet obyvatel cca dvakrát tak vyšší.