Disociativní (konverzní) poruchy

Někteří lidé v sobě skrývají zážitky takového charakteru, že by o nich raději nevěděli. Proto je „přetvoří“ do jiné podoby, která je pro ně snesitelnější. Takto lze ve zkratce popsat disociativní (konverzní) poruchy.

Lze říci, že tyto poruchy vznikají v důsledku vytvoření obranného mechanismu, který jedinec používá k odstranění traumatických zážitků, které není schopen svými psychickými silami a možnostmi zpracovat.

Raději tyto zážitky „odstraní“ z vědomí, v domnění, že tak vše vyřešil a už ho nebudou zatěžovat. Opak je ale pravdou, tyto obsahy zůstanou v osobnosti a začnou se projevovat na „úplně jiném místě a zcela jiným způsobem“.

Co si představit pod pojmem disociativní (konverzní) poruchy?

Pro úplně pochopení je na místě vysvětlit pojmy konverzní a disociativní. Proces proměny, při které se afekt pro jedince značně zatěžující a nepřijatelný mění na nějaký příznak, často tělesný, se označuje jako konverze.

Pojem disociativní můžeme chápat jako oddělený, naznačující ztrátu spojitosti osobnosti, tedy jejich složek jako jsou emoce, myšlení, vnímání atd. Disociativní jsou takové obsahy vědomí, které byly vytěsněny, avšak jsou pořád aktivní, neustále ovlivňují psychiku jedince, aniž by si to uvědomoval.

Tyto obsahy jsou izolované, odštěpené od vědomí a projevují se v chování a jednání člověka.

Disociativních (konverzních) poruch existuje několik, společným charakteristickým znakem je nesoulad či úplná ztráta spojení mezi vzpomínkami na minulé prožitky, vědomím sebe sama, svých pocitů a omezení či neschopnost ovládání tělesných pohybů.

Kdo a proč je ohrožen?

Výskyt konverzních poruch osobnosti je poměrně vzácný, spíše postihují ženy než muže. Jejich počátek nejčastěji spadá do období mezi 15. a 30. rokem. Vznikají jako reakce na nějaké silné trauma, zážitek ublížení, křivdu, nevyřešený konflikt (meziosobní i vnitřní) či neuspokojenou potřebu.

Dále se také mohou objevit v důsledku životní nespokojenosti, nenaplněnosti, nemožnosti se realizovat, nedostatku pozornosti, lásky, ať už té rodičovské, tak partnerské. Záleží na dispozicích a struktuře té které osobnosti, jak se s takovými vnějšími vlivy vyrovná a zpracuje je.

Důležitou úlohu hrají genetické vlohy, temperament a zralost osobnosti daného jedince. Lze tedy říci, že za vznikem konverzních poruch stojí kombinace biologických, psychologických a sociálních faktorů.

Jedinec se prostřednictvím konverzní poruchy vyrovnává s traumatizujícím prožitkem. Odsune tento prožitek do nevědomí, aby ho v jeho vědomí nemohl dále trápit, způsobovat mu úzkost, nepříjemné až nesnesitelné pocity a nemusel se jí dále zabývat.

Tento proces se označuje jako primární zisk. Poté přichází na řadu sekundární zisk, pomocí něhož nemocný manipuluje s ostatními lidmi prostřednictvím své nemoci. Je důležité zmínit, že toto vše je činěno nevědomě. Zisk vidí v tom, že nemoc mu přinese pozornost a péči jeho okolí.

Nejvíce náchylní k rozvoji konverzní poruchy jsou lidé s histrionským typem osobnosti (dříve se užívalo pojmu hysterický).

Ve zkratce se tento typ osobnosti projevuje velmi silnými emočními prožitky, které jsou však povrchní, snahou na sebe upozorňovat, být středem pozornosti, kolísáním nálad, věčnou nespokojeností, snadnou ovlivnitelností, nadměrnou péči o svůj vzhled, kterému přikládají velký význam.

Dále také manipulují s ostatními lidmi tak, aby vše bylo podle jejich představ a pokud tomu tak není, domyslí si vše ve své fantazii. Těmito výše uvedenými projevy upozorňují na sebe samotné a zakrývají tak svou nejistotu.

Disociativní amnézie

Jedná se o částečnou nebo úplnou ztrátu paměti, která se týká traumatizujícího stresujícího zážitku, např. zneužívání či týrání v dětství, autonehoda, úraz, kriminální činy, sebevražedné jednání.

Jedinec tedy zapomene to, co není schopen zpracovat a přijmout. Ztráta paměti se týká vzpomínek na události, nejsou v ní zahrnuty schopnosti a dovednosti. Rozsah ztráty paměti může být proměnlivý v časovém průběhu a také v rozsahu, jádro však zůstává zachováno.

Dotyčný si není vědom toho, že má ve svých vzpomínkách mezeru, ve většině případů se to dozví od svých blízkých, kteří ho na tento fakt upozorní. Tato porucha bývá častá ve válečných obdobích jako důsledek těžkých stresů, které vojáci zažívají v bojích.

Pro diagnózu disociativní amnézie je důležité vyloučit organickou poruchu mozku, intoxikaci či nadměrnou únavu. Na rozdíl od demence je paměť při disociativní amnézii vratná. Důležité je také odlišit tuto poruchu od pouhé simulace amnézie z různých prospěšných důvodů.

Disociativní fuga

Tato porucha je vzácná a opět vzniká jako reakce na silný stres, většinou jako následek traumat prožitých ve válce nebo při různých katastrofách. Projevuje se tím, že dotyčný odcestuje na nějaké místo, které pro něho není běžné nebo k němu má naopak emoční vztah.

Při cestování se chová naprosto normálně a nenápadně. Disociativní fuga může trvat několik hodin, ale také týdny. Na celé období má dotyčný amnézii a nevybavuje si, kdo ve skutečnosti je. Vydává se za někoho jiného. Ve většině případů se dotyčný „probere“ sám a neví, kde se nachází a proč.

Odcestování se může objevit při diagnostikované epilepsii, dotyčný však vykazuje známky neobvyklého chování, např. močení na ulici. U disociativní fugy je však chování dotyčného bez neobvyklých projevů.

Disociativní stupor

Stupor lze charakterizovat jako celkovou strnulost, nehybnost. Jedinec nevykazuje žádný pohyb, chybí volní pohyby a reakce na světlo, hluk, doteky. Mluva je útržkovitá nebo postižený zcela nemluví.

Pohyby očí, držení těla a dýchání však naznačují, že je při vědomí. Tato porucha se častěji vyskytuje u žen, počátek i konec jsou náhlé a spontánní.

Pro diagnostikování disociativního stuporu je důležité vyloučit tělesnou či psychickou příčinu, která by mohla stupor způsobit a identifikovat jasnou stresující událost, která na jedince působila krátce před vznikem poruchy nebo jí je stále vystaven.

Je důležité odlišit disociativní stupor od stuporu katatonního, kterému předchází schizofrenní příznaky a chování a dále od stuporu depresivního a manického, které nepřicházejí náhle, ale jejich nástup je pomalý a pozvolný.

Trans

Stav transu můžeme definovat jako změněné vědomí, které je možné přirovnat k hypnotickému stavu. Většinou je vyvolán nějakým silným emočním prožitkem, často spojeným s náboženskými rituály a obřady (např. stav „lata“ v Malajsii) nebo s meditací či s holotropním dýcháním.

Mezi disociativní transy se řadí pouze takové stavy, které jsou nechtěné, účelem dotyčného tedy není navodit si tyto stavy vlastním přičiněním. Mezi projevy patří ztrnulost, znehybnění, pláč, křik, ztráta rovnováhy atd.

Paměť na dobu transu zůstává zachována, zřídka se objevuje amnézie, která není úplná, ale střípkovitá. Trans nastupuje náhle a odeznívá spontánně. Nejsou přítomny bludy či halucinace.

Stav posedlosti

Posedlý člověk jedná tak, jakoby ho ovládala cizí osoba, duch či nadpřirozená síla. Často se dotyčný účastní sexuálních či agresivně laděných náboženských seancí. Jeho pohyby jsou omezené a opakující se. Na celé období posedlosti je amnézie.

Disociativní poruchy motoriky, senzorické poruchy

Tyto poruchy se projevují jako tělesné onemocnění, avšak nejsou zde přítomny žádné somatické příčiny. Proto je na místě při diagnóze těchto poruch opatrnost a důkladnost, aby se se neopomnělo na tělesnou nemoc.

Mělo by být provedeno pečlivé vyšetření duševního stavu. Disociativní poruchy motoriky se projevují v podobě velkého vzrušení či útlumu až nehybnosti, velmi časté jsou obrny. Většinou se jedná o ochrnutí jedné končetiny. Tělesné příznaky se mění v závislosti na aktuálním psychickém stavu jedince.

Poruchy motoriky se netýkají pouze těla, ale mohu se projevit i v řeči jako bezhlasnost či mutismus (němota). Výše zmíněné příznaky mohou dotyčnému sloužit jako jakýsi manévr, pomocí kterého si k sobě připoutává osobu, kterou nechce ztratit nebo se vyhýbá konfliktu, který je pro něho velmi bolestný.

Poměrně časté jsou lehčí formy poruch motoriky u adolescentních dívek. Ztráta zraku, sluchu a čichu jsou méně časté. Důležité je vyloučit neurologická onemocnění, např. roztroušenou sklerózu.

Disociativní křeče a další poruchy

Disociativní křeče neboli pseudozáchvaty se podobají epileptickým záchvatům, avšak nedochází k pokousání jazyka, úrazům způsobenými pády a vědomí zůstává zachováno. Jsou vyvolané silným emočním zážitkem. Křeče se mohou týkat svalů ruky, krku atd.

Mezi další konverzní poruchy patří Ganserův syndrom někdy nazývaný pseudemence (typický u vězňů a projevující se tzv. přibližnými odpověďmi, např. 3 + 3= 7 či nehoráznými odpověďmi, např. Jaký máme rok? 1725) či mnohočetná porucha osobnosti (v jedinci existuje několik osobností, každá z nich má své vzpomínky, myšlení, chování, vždy vystupuje pouze jedna).

Léčba

Jako nejúčinnější metoda při léčbě konverzních poruch se ukázala psychoterapie, kdy je pacient veden k náhledu na své problémy, k jejich přijetí a pochopení. Dále se často používá hypnóza a v některých případech i psychofarmaka (sedativa, antifobika atd.).

Léčba těchto poruch je úspěšná, hlavním cílem je, aby pacient pochopil svůj problém, který vytěsnil a pracoval s ním. Důležitá je samozřejmě také podpora blízkého okolí a v neposlední řadě vůle dotyčného na sobě pracovat.

Zajímavosti – Disociativní (konverzní) poruchy

• Předpokládá se, že disociativní poruchy mají genetickou složku. Výzkum naznačuje, že při vzniku disociativních poruch mohou hrát roli genetické faktory, i když přesná příčina není dosud známa.

• Nejčastějším typem disociativní poruchy je disociativní porucha identity (dříve známá jako mnohočetná porucha osobnosti). Tato porucha je charakterizována přítomností dvou nebo více odlišných stavů identity, které v různých obdobích přebírají kontrolu nad chováním člověka.

• Disociativní poruchy mohou být vyvolány traumatickými událostmi. Traumatické události, jako je fyzické nebo sexuální zneužívání, válka nebo přírodní katastrofy, mohou vyvolat disociativní poruchy, i když roli mohou hrát i další faktory, například genetika.

• Existují různé typy disociativních poruch. Nejznámějším typem je disociativní porucha identity, ale existují i další typy, například disociativní amnézie, disociativní fuga, depersonalizační porucha a disociativní porucha jinak nespecifikovaná.

• Disociativní poruchy jsou často komorbidní s jinými duševními poruchami. Disociativní poruchy jsou často komorbidní s jinými duševními problémy, jako jsou deprese, úzkost, posttraumatická stresová porucha a zneužívání návykových látek.

• Disociativní poruchy lze léčit. Léčba disociativních poruch obvykle zahrnuje psychoterapii a léky a prognóza je dobrá, pokud je léčba vyhledána včas.

Disociativní poruchy lze obtížně diagnostikovat a léčit, ale pro ty, kteří jimi trpí, existuje naděje. Je důležité si uvědomit, že disociativní poruchy jsou skutečné stavy, které lze léčit, a že není ostuda vyhledat pomoc. Pokud se vy nebo někdo z vašich známých potýká s disociativní poruchou, je důležité vyhledat pomoc kvalifikovaného odborníka na duševní zdraví.

ZDROJE:

Dušek, K., & Večeřová-Procházková, A. (2010). Diagnostika a terapie duševních poruch. České Budějovice: Grada.Hartl, P., & Hartlová, H. (2004). Psychologický slovník. Praha: Portál.Praško, J., Látalová, K., Ticháčková, A., & Stárková, L. (2011). Klinická psychiatrie. Praha: Tigis.Raboch, J., & Zvolský, P. (2001). Psychiatrie. Praha: Galén.

Vágnerová, M. (2004). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.