Téma eutanázie připomíná ponorku. Občas se vynoří, vystřelí torpédo do veřejného prostoru a po čase se zase stáhne do intelektuálních vod. A není se čemu divit. Závažná etická dilemata jako je právě eutanázie nebo potraty jsou velmi komplikovaná a v podstatě nevyřešitelná. Každý má svou vlastní pravdu, vlastní pohled, vlastní filosofii a přístup k životu. A tedy i ke smrti.
Na světě panuje mimo jiné určitý paradox toho, že sebevrahy zachraňujeme a příliš nad správností záchrany jejich života nepochybujeme, ale v případě hraničního hrdelního zločinu se vede debata o jeho legalizaci.
Touha po smrti jako komplexní problém jedince
Lékařský etik a katolický kněz dále poznamenává, že lidská bytost je jednotou biologickou, psychickou, sociální a spirituální.
Žádost o eutanázii je dle něj zřídkakdy vedená nesnesitelnou bolestí, protože paliativní péče, což je péče zaměřená na zmírnění následků onemocnění (např. právě bolesti), je dnes na velmi vysoké úrovni.
Tyto žádosti jsou často vedeny podobnými motivy jako sebevražedné sklony tělesně zdravých jedinců.
Jedná se tedy například o depresi a úzkost (psychologická rovina), osamocenost a nepotřebnost (sociální rovina) a ztrátu smyslu života (spirituální rovina).
Tyto úrovně fungování jedince jsou nevyléčitelnou těžkou nemocí nepochybně silně ovlivněny, ale jsou do jisté míry samostatné a na zdravotním stavu nezávislé. Ne každý smrtelně nemocný pacient trpí těžkou depresí, je osamělý, nebo cítí, že jeho život nemá smysl.
Příznivci eutanázie naopak často argumentují možností volby a svobodou jedince vybrat si poslední cestu dle svého přání místo pasivního odpočítávání minut vyprchávajícího života, který pro daného jedince již postrádá smysl.
Svoboda jedince je pro zastánce eutanázie základní hodnotou, která by měla být za všech okolností respektována. Zde se tedy rodí jedno z ústředních témat debaty o eutanázii:
- Je pro nás důležitější hodnotou život nebo svoboda jedince?
- Jak se tedy postavit k tématu eutanázie?
- Je smrt rukou lékaře za určitých okolností v pořádku? A za jakých?
Není usmrcování lidí na jejich vlastní žádost nebo dokonce na žádost rodiny přímo v rozporu s posláním lékaře?
Eutanázie ve světě
Eutanazie neboli záměrné ukončení života člověka s cílem zbavit ho bolesti a utrpení je celosvětově velmi diskutovaným tématem.
Zatímco některé země považují eutanazii za přijatelnou formu léčby, jiné ji považují za nezákonnou a nemorální.
Ve Spojených státech je eutanazie nezákonná ve všech 50 státech. Je považována za formu vraždy a je trestná.
Mnoho států však přijalo zákony o „právu na smrt“, které nevyléčitelně nemocným pacientům umožňují odmítnout lékařskou péči nebo požádat lékaře o pomoc při ukončení vlastního života. Tyto zákony mají omezenou působnost a neumožňují aktivní eutanazii.
V Evropě je praxe eutanazie mnohem přijatelnější. Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Švýcarsko mají zákony, které aktivní eutanazii v určitých případech umožňují. V těchto zemích platí přísná pravidla, která mimo jiné vyžadují, aby byl pacient příčetný, neměl jinou rozumnou možnost léčby a trpěl nesnesitelnými bolestmi.
V Kanadě je eutanazie nezákonná. Nejvyšší soud však v roce 2016 rozhodl, že vláda musí vypracovat rámec pro lékařskou pomoc při umírání, který by lékařům umožnil za určitých okolností pomoci lidem ukončit jejich život.
V Austrálii nemá federální vláda žádné zákony týkající se eutanazie a ponechává ji na jednotlivých státech. Jediným státem, který přijal zákon umožňující asistované umírání, je Viktorie, ale má přísné požadavky, které musí být splněny, aby byla asistovaná smrt legální.
V Asii je eutanazie většinou nezákonná, pouze v Japonsku a na Tchaj-wanu je za omezených okolností povolena.
V Japonsku je eutanazie povolena pouze v případě, že o ni požádá pacient nebo jeho rodina a lékař zjistí, že není naděje na uzdravení.
Na Tchaj-wanu zákon povoluje aktivní eutanazii v určitých případech, například když pacient trpí extrémními bolestmi nebo nevyléčitelnou nemocí.
Eutanázie ve Švýcarsku
Švýcarská vláda je dlouhodobě v čele progresivních zákonů a její zákony o eutanazii nejsou výjimkou. Eutanazie neboli lékařsky asistovaná smrt je ve Švýcarsku legální od roku 1942. Přestože je tento postup přísně regulován, zůstává stále ostře diskutovaným tématem.
Podle švýcarských zákonů je eutanazie definována jako úmyslné ukončení života pacienta s nevyléčitelnou nemocí nebo zraněním s cílem zmírnit jeho utrpení. Pacient musí být příčetný a musí o zákrok písemně požádat.
Na zákroku se musí podílet dva lékaři, kteří jej podepíší. Pacientovi musí být rovněž poskytnuty všechny dostupné možnosti paliativní péče.
Ve Švýcarsku lze eutanazii provést několika způsoby. Nejběžnější formou je eutanazie podávaná lékařem, ale zákon umožňuje i jiné metody, jako je například vlastní podání léků. To znamená, že lékař může pacientovi poskytnout potřebné léky a pokyny a pacient si může léky podat sám.
Postoj švýcarské veřejnosti k eutanazii je obecně pozitivní. Podle průzkumu z roku 2019 je 77 procent Švýcarů pro lékařsky asistovanou smrt. Tento postup je vnímán jako humánní a důstojný způsob ukončení života u osob trpících nevyléčitelnými nemocemi nebo zraněními.
Navzdory své legálnosti zůstává eutanazie ve Švýcarsku kontroverzním tématem. Kritici tvrdí, že tento postup je v rozporu s tradičním náboženským a etickým přesvědčením. Jiní se obávají, že by tento postup mohl být zneužit nebo využit k předčasnému ukončení života starších nebo nemocných lidí.
Švýcarské zákony mají zajistit, aby se eutanazie používala pouze v krajním případě a aby se zabránilo jejímu zneužití nebo zneužití. Zákon je pravidelně přezkoumáván a revidován, aby bylo zajištěno, že zákrok bude prováděn s maximálním respektem k autonomii a důstojnosti pacienta.
Švýcarské zákony o eutanazii nakonec představují jedinečné řešení obtížného etického problému. I když tento postup není určen pro každého, poskytuje soucitnou možnost pro ty, kteří trpí nevyléčitelnými nemocemi nebo zraněními. Je důkazem odhodlání švýcarské vlády chránit lidská práva a respektovat autonomii jednotlivce.
Historie eutanázie
Eutanazie je praktika, která je známá již po staletí, ale teprve v poslední době se stala významným etickým a právním problémem.
Termín eutanazie, který je odvozen z řeckých slov pro „dobrou smrt“, byl poprvé použit v 17. století k označení úmyslného ukončení života člověka za účelem zmírnění jeho utrpení.
V 19. století byla praxe eutanazie v Evropě a Spojených státech do značné míry přijata jako způsob, jak zmírnit utrpení v důsledku nevyléčitelných nemocí nebo zranění. Eutanazie byla také považována za způsob, jak se vyhnout nákladům na dlouhodobou lékařskou péči.
Na počátku 20. století se však lékařská komunita ve Spojených státech stále více stavěla proti eutanazii. Tento odpor byl z velké části založen na přesvědčení, že eutanazie je morálně špatná a porušuje Hippokratovu přísahu, která lékařům ukládá neškodit.
Kromě toho pokrok v medicíně umožnil léčbu, která mohla prodloužit život mnoha nevyléčitelně nemocných pacientů, takže eutanazie byla méně nutná. V důsledku toho byla eutanazie ve Spojených státech i jinde z velké části zakázána.
Na konci 20. století se myšlenka eutanazie začala znovu prosazovat. Bylo to do značné míry způsobeno vznikem takzvaného hnutí „právo na smrt„, které tvrdilo, že jednotlivci mají právo ukončit svůj život, pokud trpí nevyléčitelnou nemocí nebo zraněním.
To vedlo k legalizaci eutanazie v některých zemích, například v Nizozemsku, Belgii a Lucembursku. Ve Spojených státech zůstala z velké části nezákonná, i když některé státy přijaly zákony, které za určitých okolností umožňují ukončení život udržující léčby.
ZDROJE:
Drtinová: Etik: Je obrovský rozdíl, jestli zabíjí nemoc, nebo lékař (2014). Přístup z: http://video.aktualne.cz/dvtv/etik-je-obrovsky-rozdil-jestli-zabiji-nemoc-nebo-lekar/r~425743bc2e0211e4bf0e0025900fea04/
Skálová, A. (2012). Eutanazie očima různých oborů. Zdravotnické Noviny